RSS Kanaly Facebook Academia Twitter Academia Google Plus Academia

Umění zpochybňovat hranice

Konrad Paul Liessmann (1953) se do povědomí širší mezinárodní čtenářské veřejnosti – a to i u nás – zapsal především knihou Teorie nevzdělanosti (2006, česky 2008) – brilantní kritikou současného evropského pojetí akademického vzdělávání, kritikou iluzí, jež si o sobě vytváří „společnost vzdělanosti". Liessmannova kniha má parametry náročného, ale přístupného čtení v žánru kritiky současné západní společnosti. 
V roce 2010 získal Liessmann cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, která v témže roce vydala sborník jeho esejů Hodnota člověka. (Ten obsahuje i čtyři texty zahrnuté do nové Liessmannovy knihy.) Nakladatelství Academia pak vydalo ještě dvě další Liessmannova díla – v roce 2012 Univerzum věcí a o rok později Filosofii zakázaného vědění, které se obsáhle věnovaly i Literární noviny (ve dvojčísle 26-27/2013).

Smysl hranic
Liessmann do knihy Chvála hranic shrnul eseje a přednášky z posledních zhruba deseti let, dopracoval je, aktualizoval a propojil. Vznikla tak kniha, která připomíná strukturu platónského dialogu: Na začátku se pokusíme definovat pojem hranice a pak testujeme jeho použitelnost, užitečnost a pevnost v různých oblastech života. Není tu sice Sokrates a jeho oponent, ale autor vede jednak vnitřní dialog s vlastními námitkami, jednak se obrací ke kolegům filozofům.
Právě tahle struktura postupného prozkoumávání „hranic" činí knihu přijatelně srozumitelnou pro širší čtenářskou obec. Byť, nemá smysl to zakrývat, někde autor zabředá, a řekl bych, že vysloveně s požitkem, do teoretické mnohomluvnosti, která laikovi může připadat jako vršení abstrakcí tam, kde by stejnou práci odvedlo i několik prostých slov. Mám pocit, že ten laický dojem může být i oprávněný. Ale jak řečeno: Jsou to jen menšinové pasáže textu.
Zpět k hranicím: „Filozoficky řečeno to znamená, že hranice je vůbec předpokladem, abychom mohli něco vnímat a poznávat. Kdyby bylo vše nerozlišené, nebylo by ani nic k vidění, nic k identifikování, nic k vědění," vysvětluje Liessmann na první pohled zcela samozřejmou věc. Proč tomu věnovat pozornost?
„Každý pokus uspořádat smyslové dojmy a uvést je do pojmového systému vytyčuje hranice. Každé poznání začíná nějakým rozhodným aktem: toto není ono," píše Liessmann. Neboli: Není to tak, že bychom k hranicím přicházeli jako k něčemu jen už předem danému, na nás nezávislému. Sami je znovu vytyčujeme, zkoumáme jejich oprávněnost... Zkoumání hranic se podobá schopnosti kritického myšlení, schopnosti rozlišování – proč vede tato hranice tudy a nikoli jinudy, má smysl ji zachovat nebo strhnout, může být zachování hranic užitečné, nebo „duchu doby" odpovídá všeobecné překračování hranic?
První konkrétnější příklad možných rozporů ve vnímání hranic a jejich překračování: „Rušení a mizení hranic se nikde nezakouší tak zřetelně a pozitivně jako v oblasti politiky. Strnulé hranice teritoriálních států v rostoucí míře ztrácejí svůj význam, a to nejen uvnitř EU... Nesmíme ale zapomínat, že za tím nevězí ani tak program humanizace mezilidských a mezistátních vztahů jako krize moderního státu podmíněná globalizací. Ostře formulováno: otevírání hranic není ani tak výrazem nějakého politického programu, jako spíš účinkem jisté krize politiky," píše Liessmann.
Globalizace, rostoucí moc nadnárodních korporací rozkládá moc teritoriálního státu. To, že mizí klasické hranice ovšem neznamená, že nevznikají hranice nové. „Kdo se někdy pokusil bez odpovídající legitimace vstoupit do obytného ghetta nové globalizační elity na okraji nějaké světové metropole, ostře střeženého soukromou bezpečnostní službou, ví, co znamenají hranice a hraniční kontrola, a také to, že se tyto hranice manifestují, uvnitř národních hranic, které ztratily význam," dodává Liessmann.
Čili: Hranice mizí a vznikají nové, přesýpají se, jsou překračovány..., a co my s tím? Jsme vystaveni nejrůznějším tlakům, abychom přijímali to či ono z toho jako úžasné, progresivní, správné či alespoň nezbytné. A my si buď podržíme a budeme kultivovat schopnost rozlišovat, nebo těm tlakům budeme podléhat.

Bičem ohrožené myšlení
Kde jsou hranice hodnoty člověka, lidství? Neztrácíme je dnes, když mluvíme o „lidském kapitálu" a běžně poměřujeme hodnotu člověk tím, jaký přináší užitek firmě, či národnímu hospodářství, či jaké náklady je třeba vynaložit na jeho život? Je v pořádku, že jsme minulosti ponechali pojetí, že hodnota člověka spočívá prostě v jeho lidství? Že není ničím zprostředkována? A co pro naši společnost tento posun hranic znamená?
A jaké jsou hranice moci státu? Potřebujeme více nebo méně státu? Slyšíme nároky na obojí. Čemu z toho věřit a proč? A k čemu ty nároky vztahovat? Existuje snad nějaká absolutní hranice, která stanovuje, jak velký má být stát?
A kde jsou hranice Evropy a podle čeho je určit? Čím je Evropa vymezena? Drží ji něco pohromadě? Jaký je rozdíl mezi „společenstvím" a „společností", a může být Evropa „společenstvím", tedy něčím, co drží pohromadě emoce, kultura, jazyk...?
Liessmann nás provádí různými možnostmi jak přemýšlet o hranicích naší současnosti. A jak je zpochybňovat. A se zjevnou chutí k ponoru do odlehčené, ale velmi přesné myšlenkové drobnokresby dospívá k určitému zobecnění, či typizaci svých úvah v kapitolce o hluku. Hranice hlučnosti patří mezi ty hranice, o něž se i dnes – ve společnosti nesené patosem odbourávání hranic - neustále svádí boj.
„Hluk je to, co si obstarává sluch, ačkoli to nechce být slyšeno," definuje Liessmann. A obrací se k Arthuru Schopenhauerovi, který v pojednání O hluku a zvucích definoval hluk jako „nejimpertinentnější ze všech vyrušování", a to proto, že „dokonce přerušuje, ba rozlamuje naše vlastní myšlenky." Schopenhauer měl přímo bolestnou zkušenost především s jedním zvukem – s práskáním bičem, které tehdy ještě běžně znělo ve frankfurtských ulicích. Označoval ho za „nejnezodpovědnější a nejškodlivější hluk". „Tento náhlý, ostrý, mozek ochromující, všechno přemýšlení rozřezávající a myšlenky vraždící třesk musí bolestně pociťovat každý, kdo nosí v hlavě jen cokoli podobného nějaké myšlence," psal Schopenhauer. A dodával: „Rád bych věděl, kolik velkých a krásných myšlenek už tyto biče vypráskaly ze světa."
Kde je dnes hranice hluku a soustředění, jsme ještě schopni ze svého života hluk odstranit do té míry, abychom mohli nerušeně myslet? „Proti lidem produkujícím hluk lze snad ještě postupovat, proti hluku který vyluzují naše stroje, už ne," píše Liessmann. „Jestliže souhlasí teze filozofa Günthera Anderse, že technika se stala novým subjektem dějin a imperativy svého jednání musíme přizpůsobit maximám našich strojů a přístrojů, pak to také znamená, že hluk těchto strojů bude mít vždy přednost."
Liessmann připomíná, že Günther Anders navrhoval, aby lidé užívali jen takové přístroje, které dostačí i imperativům humanity. Příklad: Po vynálezu spalovacího motoru jsme měli říci, že to je technologie, která plodí tolik rušivého hluku, že ji nechceme používat. Nestalo se. A působí to jako divoká utopie.
A tak Liessmann úvahy o hluku uzavírá takto: „Boj proti hluku tohoto světa je tak vyčerpávající i proto, že je to boj proti imperativům, jež jsme mezitím přivtělili. Co není hlasité a nekřičí, co není ostré a pronikavé, prostě už nenachází naši pozornost. O myšlení v takovém světě však už nemůže být ani řeč."
Přesto: Lze ještě znovu promýšlet hranice hluku? Tak, aby nevypovídaly jen o úředně stanovených povolených hodnotách decibelů, nýbrž o charakteru naší společnosti? Přes výše citovanou skeptickou větu to Liessmann každopádně zkouší.

Nietzsche a recenze
A jak se posunuly hranice vymezující naši vlastní činnost? Podle Liessmanna se jednoznačným a jedině platným měřítkem pro všechny naše aktivity stala výdělečná práce. Což je velký posun ve srovnání s tím, jak lidské aktivity klasifikovaly předmoderní epochy.
Klasické je dělení Aristotelovo. Ten rozlišoval čtyři druhy lidských činností: Nutnou práci, která byla pouze omezující a nehodná svobodného člověka a vykonávali ji tedy otroci. Pak tu bylo „zhotovování" - člověk něco vyrábí na základě své vlastní ideje. Týká se to řemeslníků i umělců. „Praxis" byla polem pro skutečně svobodnou aktivitu svobodných lidí – komunikace a interakce s ostatními lidmi, organizace obce, politika v původním slova smyslu. A konečně Aristoteles přidával ještě „nejvyšší a nejšťastnější" způsob existence, „život teoretický", čili filozofický.
Dalším filozofem, kterému dává při zkoumání této hranice Liessmann slovo, je Nietzsche. Cituje z jeho textu Volný čas a zahálka: „Člověk se už stydí za klid, dlouhé uvažování působí bezmála výčitky svědomí. Myslíme s hodinkami v ruce, jako se obědvá s očima upřenýma do burzovního lístku – žijeme jako někdo, kdo by ustavičně mohl cosi »zmeškat«... Práce má stále více veškeré dobré svědomí na své straně: sklon k radosti se už nazývá »potřebou zotavení« a začíná se sám za sebe stydět... Nuže, kdysi tomu bylo naopak: špatné svědomí provázelo práci."
Liessmann shrnuje: „Mohli bychom se ptát, kdy jsme naposledy šli na procházku, vedli rozhovor, sledovali umělecké dílo, oddali se volnu – jak krásně to zní – bez postranních myšlenek zatížených prací a bez špatného svědomí." A dodává tvrdě: „I když se to nyní může zdát přehnané, vedeme z perspektivy antické antropologie život otroků."
Přiznávám: Četl jsem Liessmannovu knihu sice s radostí a bez špatného svědomí, ale s jasným vědomím, že napíšu recenzi.




Soutěže

Aktuality a kalendář akcí

5. 12. 2016
Praha Křest knihy Krásně jsem si početl
7. 12. 2016
Praha Prezentace knihy Zapomenuté království - Archeologie a dějiny Severního Izraele
7. 12. 2016
Brno STEPI ZÁPADNÍ UKRAJINY A TRANSYLVÁNIE - Přednáška
9. 12. 2016
Praha Křest knihy Jak se dělá Jazz
12. 12. 2016
Praha Uvedení knihy Islámský stát
Vyhlašujeme nový ročník Studentské soutěže

Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., divize Nakladatelství Academia, vyhlašuje 5. ročník Studentské soutěže určené studentům a absolventům českých vysokých škol se sídlem v České republice.

Veškeré podrobnosti o soutěži naleznete zde: Stanovy Studentské soutěže

Archiv aktualit   Kalendář akcí

Nejprodávanější knihy

  1. Krvavé léto 1945
  2. Příběh civilizace
  3. Protektorátem po stopách parašutistů
  4. Náš život pod pěti kruhy
  5. Anthropoid
  6. Morální dilema: Dějiny druhé světové války
  7. Luciferův efekt
  8. Ve vlastních názorech se shodnu s každým
  9. Konečná stanice Islámský stát?
  10. Průvodce protektorátní Prahou

Pohodlný nákup v e-shopu www.academiaknihy.cz

Odebírat novinky


  

Knihkupectví

Knihkupectví Academia Brno

Knihkupectví Academia Praha

Knihkupectví Academia Brno

Kulturně-literární centrum Academia Ostrava 1

Internetové knihkupectví

Internetové knihkupectví s elektronickými knihami

Partneři a slevy

Stránky věnované našim autorům
Ivan Klíma, Ivan Kraus