Století šílenců
Nevím, jestli se o někom dá říct, že už je ve věku, kdy by měl sepsat své paměti. Možná věk není tím hlavním kritériem a mluvit by měl hlavně ten, kdo má co říct. Vypadá to, že Ivan Klíma splňuje podmínku věku i zkušeností, a tak jsou jeho knihy Moje šílené století I a II opravdu příjemným čtením.
O událostech, které se na území dnešní České republiky děly ve druhé polovině dvacátého století, se příliš nemluví. Ve škole se o nich nemluví, protože fakta stále nejsou dostatečně zpracována, doma tím důvodem často bývá skutečnost, že se nikdo neptá. Proto je někdy dobré zeptat se lidí, kteří žili v tomto období a kteří mají co o něm říci.
Právě z tohoto důvodu bychom měli být vděční nakladatelství Academia za jejich edici Paměť, která se snaží mapovat osudy lidí žijících ve dvacátém století. V této edici vyšlo už přes třicet atraktivních titulů, v nichž se představují „fyzici i historici, spisovatelé i policisté, civilisté i vojáci, vězňové nacistických i komunistických kriminálů, lidé, s nimiž osud zamával už v raném věku, i lidé, kteří život strávili v poklidné práci ve své laboratoři“.
V této edici také v roce 2010 vyšly Klímovy vzpomínky na dětství v Terezíně a poválečné Praze, na prvotní nadšení z budování komunismu po roce 1948 i pozdější rozčarování a následnou ilegální čínnost. Dějovou linkou (pokud to tak vůbec můžeme nazvat) na sebe obě knihy bezprostředně navazují, grafickou úpravou jsou si velmi podobné. Každá kapitola se skládá z vlastního vyprávění vzpomínek, po nichž následuje kratší či delší esej, která se někdy více, někdy méně týká předchozího tématu (za všechny jmenujme eseje (Tajná policie) nebo Umění a nesvoboda). Eseje sice nepostrádají aktuálnost a myšlenku, ale oproti části vzpomínkové působí někdy až příliš suchopárně – bude to pravděpodobně místo, které je čtenář ochoten při četbě „přeskočit“. Každá kniha obsahuje také soubor osobních fotografií Ivana Klímy a jeho rodiny a přátel, ale dá se říct, že nejsou nijak obohacující.
Často jsem při četbě byla na pochybách, jestli čtu osobní historii konkrétního člověka (nebo rodiny), nebo zda je mi předkládána historie obecná, pouze opepřená několika osobními poznámkami. Na autorovu obranu lze v tomto případě uvést, že byl jedním z těch, kteří se aktivně podíleli na utváření neoficiální (a pro dnešek atraktivnější) politiky, že se stýkal s elitami, jejichž význam měl být doceněn až o mnoho let později. Na některých místech je autor snad až příliš důvěrný, např. při popisu svých nevěr – ne, že by Pan Spisovatel nesměl mít milenku, ale nejsem si jistá, jestli je mně, čtenáři, tato skutečnost k něčemu dobrá. Obzvlášť, když se kniha Moje šílené století často snaží o subjektivní zprostředkování státotvorných událostí.
Zdánlivě banální příhody jsou protkány opravdu trefnými postřehy. Málokoho by nejspíš napadlo charakterizovat Hitlera a Mussoliniho skrze jejich (ne)vzdělanost: „V Itálii to byl učitel a novinář demagog cílevědomě směřující k uchopení moci, Benito Mussolini, a v Německu zneuznaný a na školách odmítnutý malíř, ctitel opery a honosné architektury, polovzdělaný povaleč, chorobný antisemita, megaloman přesvědčený o svém poslání, Adolf Hitler.“
Knihy Moje šílené století I i II jsou velmi zajímavou mozaikou osobních příhod, pozoruhodných myšlenkových pochodů a informací o době budování socialismu, které nezískáte od nikoho, kdo u toho nebyl. Dozvěděla jsem se, jak fungovaly Literární noviny, vydávání samizdatu i jak probíhaly domovní prohlídky pod taktovkou StB. Bohužel je tato etapa stále příliš málo zmapovaná, a tak určitě neuškodí si o ní něco málo přečíst.
