Spisovatel nesmělý ve věcech erotiky i politiky
K sepsání vzpomínek spisovatele a dramatika Ivana Klímu (* 1931) vyprovokovala výzva mladého redaktora českého vysílání BBC, který ho jednou požádal, aby se pokusil posluchačům vysvětlit, jak se mohl v mládí stát komunistou. Výsledkem je obsáhlá kniha Moje šílené století, jejíž titul je ovšem zavádějící: vzpomínky končí sjezdem spisovatelů v roce 1967.
Autor nechce psát „obvyklé paměti“, protože má prý od dětství „mizernou paměť“. Své vzpomínky proto doplňuje obecnějšími úvahami o souvisejících tématech, jako např. utopie, strana, zrada vzdělanců či propaganda. Zatímco ale vzpomínkové pasáže knihy jsou navzdory autorově „mizerné paměti“ čtivé a zajímavé, následující úvahy jsou povětšinou duchamorná slohová cvičení, která nepřinášejí příliš nového. Často jde o shrnutí známých věcí v takové formě, aby věci porozuměl i americký středoškolák.
K autorovu příklonu ke komunismu nepochybně přispěla mezní životní zkušenost, které byl vystaven v době dospívání. Podle nacistických rasových kritérií byli Klímovi Židé, a tak byla celá rodina na konci roku 1941 deportována do Terezína. Jakýmsi zázrakem, který měl zřejmě souvislost s tím, že jeho otec byl odborníkem využitelným ve zbrojní výrobě, unikli rodiče i bratr „konečnému řešení“.
Klímovy poválečné názory formovaly kromě osobních zážitků především otcovy postoje. Ten se podobně jako mnoho dalších za války pronásledovaných Židů stal komunistou. Vystřízlivěl až poté, co ho v 50. letech zavřeli za údajnou sabotáž. Měl štěstí, že soud proběhl až po Stalinově smrti, takže dostal jen 30 měsíců. Když se vrátil z vězení, začal poslouchat zahraniční rozhlas a usilovat o svou plnou rehabilitaci, včetně vrácení členství v komunistické straně... Je škoda, že pozoruhodné postavě svého otce i dalších příbuzných, třeba tetičky, která žila za války ve svazu a do Stalinovy smrti se neodvážila ani naznačit, co se v zemi dělo, nevěnuje Klíma větší pozornost. Sám sebe autor líčí jako nesmělého a naivního hocha ve věcech erotiky i politiky, který se vlastně o nic nedere. Ani do té strany vlastně nevstupuje ze své vůle a přesvědčení, ale proto, že mu členství nabídne profesorka dějepisu. Přijat je v době, kdy je jeho otec již ve vězení. Instinktivně pociťuje určitou nevolnost, ale – jak píše – „nedokázal jsem odhalit podstatu systému, který strana ustavila“. Nakonec se utěší představou, že když ho přijali, přijali také jeho přesvědčení o tatínkově nevině.
Klíma je nejsilnější v těch částech, kde střízlivě a do detailů popisuje dobová prostředí a situace, jako brigádu v pohraničí, život spisovatelů na Dobříši nebo audienci u prezidenta Novotného. Doufejme, že autor s podobnou věcností zachytí také rok 1968 a normalizaci, kterou prožil jako jeden ze zakázaných spisovatelů.
