Soudruzi
Britský konzervativní sovětolog Robert Service se rozhodl v jedné knize sepsat historii komunismu. Lze to?
Renomovaný britský historik Robert Service (nar. 1947) patří v českém prostředí k poměrně známým jménům. Nejprve byl u nás vydán jeho zdařilý životopis Lenin z roku 2000 (přeložil Pavel Vereš, Argo 2002), čtyři roky nato pak analýza soudobého Ruska po rozpadu Sovětského svazu, nazvaná Rusko: experiment s jedním národem. Od roku 1991 do současnosti (Russia: Experiment with a People) z roku 2002 (přeložil Josef Orel, BetaDobrovský 2006). Nyní vychází kniha Soudruzi. Světové dějiny komunismu (Comrades: A World History of Communism), která byla vydána v originále před pouhými dvěma roky. Pozornost si zaslouží její tematický záběr. Na více než čtyřech stovkách stran se autor snaží postihnout vskutku globální dějiny komunistického hnutí od počátků až po současnost.
Much nelapat
Taková ambice má ovšem svá rizika a nezůstal jich ušetřen ani Service, jakkoli ho mů -žeme považovat za příslušníka soudobé špičky z á padoevropské sovětologie. Obsáhnout takto široké téma, aby jednotlivé kapitoly působily vyváženě, patrně není v možnostech jednotlivce. Kniha je rozdělena do šesti velkých celků v zásadě podle chronologické posloupnosti. Nejzajímavější jsou nepochybně části věnované meziválečnému období. Pokud se podíváme na Serviceovu bibliografi i, která zahrnuje životopisné portréty Lenina, Stalina, Trockého a množství článků právě k této fázi ruských dějin, je to celkem pochopitelné. V porovnání s tím jsou části o sedmdesátých a osmdesátých letech mnohem méně zdařilé a autor stále častěji sklouzává k pouhému faktografi ckému zachycení nejdůležitějších událostí a procesů, což působí někdy dost povrchně. Jistěji si pochopitelně počíná ve výkladech týkajících se samotného Ruska.
Kniha je zjevně orientována na širší čtenářskou obec. Čtivý jazyk, poznámkový aparát redukovaný na minimum a líbivá obálka tento závěr potvrzuje. Nicméně to neznamená, že by postrádala zajímavé postřehy také pro oči odborníků. Jistěže zde naleznou množství faktografi ckých chyb. Ovšem u tak velkého objemu informací je to asi skutečnost více méně nevyhnutelná a nemá příliš smysl autora dobíhat na takových detailech.
Neokonzervativní historik?
Service nepatří k příliš teoretizujícím historikům, neznamená to však, že by kniha postrádala implicitní teoretický koncept. Při pojednávání o komunistických režimech je mu zjevně nejbližší klasická teorie totalitarismu. Ta jej nakonec vede k velmi radikálnímu závěru: „Nebýt mocenských nástrojů – státu jedné strany, cenzury, všemocné policie, pracovních táborů a ucelené karantény národa – komunistické režimy celého světa by se zhroutily už v okamžiku, kdy se dostaly k moci.“ Na druhé straně nepopírá, že komunistické strany mohly být vysoce úspěšné i v relativně svobodných volbách: jako důkaz uvádí československé volby z roku 1946. Nicméně otázku, která dodnes vytváří vášnivé kontroverze mezi českými historiky, zda v letech 1945–1948 byla naděje na specifi ckou evoluční cestu k socialismu, tedy zda obecně byly národní cesty k socialismu v té době vůbec reálné, nechává bez odpovědi. Píše: „[Stalin] zatím však byl příliš slabý na to, aby mohl provést ucelenou komunizaci regionu – a dost možná, že to tehdy ani nepokládal za realizovatelný cíl.“
Kritiky bývá Service označován za neokonzervativního historika. Jeho vidění studené války se až příliš často v duchu teorie totalitarismu podobá výkladu binární kontrapozice „dobra“ a „zla“. Za nejzajímavější části jeho knihy lze označit pasáže, kde věnuje pozornost koexistenci struktury totalitního státu a kulturních tradic konkrétních zeměpisných oblastí, jež komunismus ovládl: „Pod povrchem stalinistické totality si různé systémy stále zachovávaly schopnost znovu vzklíčit. Předrevoluční kořeny společnosti se nedařilo vymýtit,“ tvrdí v závěru knihy. Zdařilé prolínání kulturních vzorců, politické nutnosti a podstaty komunistického systému ukazuje na zrodu sovětské nomenklatury nebo vytváření klientelistických vztahů v rámci mocenské hierarchie komunistického režimu.
Komunismus skončil
Komunismus autor pokládá v podstatě za uzavřenou kapitolu lidských dějin. Liberální demokracie však podle něho zůstává ohrožena totalitarismem i nadále. Fašismus si sice nedovolí označit za soupodstatný s komunismem, ale s jistou dávkou alibismu dodává, že „význam [komunistického] precedentu lze stěží popřít“… „Jejich společnou charakteristikou byl cíl – neomezená moc státu pronikající do všech aspektů života… Tentýž fenomén lze rozeznat v sekularistickém režimu strany Baas v Iráku za Saddáma Husajna, rýsoval se v islamistických plánech Usámy bin Ládina i vlády Tálibánu v Afghánistánu.“ O tento způsob nazírání se mezi historiky vedou již dlouho spory a nezbývá než se ptát, zda ztotožňování všech těchto režimů jen na základě jejich mocenských ambicí není z hlediska historické analýzy nepřípustným a účelově ideologizujícím zjednodušením.
Český překlad a jazyková redakce jsou vcelku solidní, třebaže čtenář tu občas může narazit na poklesky, jako například na s. 275, kde se z maďarského klubu mladé inteligence pojmenovaného „Petöfi ho kruh“ stal „kroužek intelektuálů, kteří se v Budapešti shromáždili kolem Petöfi ho“. Kniha Soudruzi si zaslouží pozornost a nezklame. Podobně zaměřené dílo ale nakladatelství Argo vydalo už v roce 2004 – byla jím Sovětská tragédie Martina Malii. Ten přinesl v mnoha směrech přinejmenším zajímavější analýzu ideologie marxismu-leninismu a rozpornosti její reálné aplikace než Robert Service v Soudruzích, třebaže jeho kniha nevzbudila ani v odborných kruzích takový rozruch.
