Rozhovor s Josefem Mašínem
Bratři Ctirad a Josef Mašínové měli pro strach vždy uděláno. Při založení odbojové protikomunistické skupiny i v roce 1953, když se s kamarádem Milanem Paumerem prostříleli přes komunistické východní Německo do Západního Berlína. Paradoxně určité obavy má Josef Mašín až teď, kdy trojici vychází v Česku kniha Cesta na severozápad. "Na rozdíl od Radka se obávám, aby si ji lidé nevysvětlili jako oslavu či obhajobu našich činů. O slávu nestojíme a ničeho nelitujeme," říká Josef Mašín.
Nač ty rozpaky?
JM: Jsme rádi, že ta kniha vyjde. Na druhé straně se nechceme lacině prodávat, omlouvat se. Snad nás lidé pochopí.
V Česku o vás vyšlo několik knih. Co nového přináší ta vaše?
JM: Silná je svou autentičností. Radek své vzpomínky (tvoří páteř knihy) napsal po odchodu z US Army. On je hlavním autorem. Události popisuje očima dvaadvacetiletých kluků, jak to viděli a co si v té době mysleli - v tom je její největší cennost. Třeba přestřelku na nádraží. Je tam dost věcí, které nebyly ještě nikdy zveřejněny. Dodnes polemizujeme s myšlenkou, zda jsme to byli my, kdo zastřelil některé německé policisty. Měli totiž více střelných ran, než jsme vypálili. Na tom jsme se nemohli dohodnout a odlišné jsou i policejní záznamy.
Jak se pohled dvaadvacetiletého kluka liší od názoru veterána?
JM: I když jsme byli tehdy kluci, tak se náš pohled na ty události příliš nezměnil. Jen toho dnes o nich víme mnohem víc než tehdy. Třeba o osudech chycených a popravených kamarádů z naší skupiny Zbyňka Janaty či Václava Švédy.
Mohli jste něco udělat lépe? Neměli jste víc štěstí než rozumu?
JM: S naším vybavením nešel útěk provést lépe. Více než štěstí bylo důležité naše chování. Když to srovnávám s válkou ve Vietnamu, Iráku či Afghánistánu, tak si myslím, že lidé, kteří měli nesrovnatelně lepší výcvik než my, si nevedli tak dobře jako my. Neměli tolik vůle a houževnatosti jako my. Snad to nezní příliš ješitně.
Proč jste se s bratrem hádali nad přípravou knihy?
JM: Každý z účastníků dramatu ho vnímá jinak. V jednom případě jsem třeba namítl, zda je nutné popisovat scénu, kdy jsme se s bráškou při sporu, kudy jít dál, málem poprali. Nakonec tam zůstala.
Je kniha úvodem k vaší návštěvě Česka, kde jste od útěku nebyli?
JM: Naše vlast se nevydala směrem, za který jsme nasazovali životy a zaplatili za to vysokou cenu. Rozsáhlý majetek naší rodiny je rozkraden, její památka je stále zneuctěna, komunisté sedí v nejvyšších postech parlamentu a podílejí se na tvorbě zákonů. Komunistické zločiny nejsou stále potrestány. Předsedou Ústavního soudu je bývalý komunista. S tím se nemůžeme srovnat. Je to stejné, jako kdyby zde v USA byl ústavním soudcem mafián. Radek ani já nepřijedeme do země, kde bychom se museli o navrácení rodinného majetku soudit. A rozhodovali by to možná lidé, kteří soudili už za totality.
