Mír útočí a jiné infantilnosti
Macura psal o socialismu z nadhledu a lehkým perem
Co vlastně víme o socialistické kultuře? Velmi málo. Veřejný porevoluční diskurz se soustředil na viny a zásluhy, různé obory produkovaly studie, jež lze označit jako „narovnávací“. Díky tomu víme, kdo se „namočil“ a co všechno bylo „pokřivené“, ale s naším porozuměním socialistické kultuře jako fenoménu je to horší. Její sémiotická výstavba, znaky a jejich oběh, symbolické opozice a analogie, jemné pavučiny významu a způsoby mýtotvorby, to vše zůstalo skryto pod návalem osobní zkušenosti. Je to škoda, protože kultura je „společenská hra“, jejíž pravidla stojí za to prostudovat, i kdybychom podle nich nechtěli hrát. Právě to dělá Vladimír Macura v knize esejů Šťastný věk. Místo moralizování a narovnávání socialistickou kulturu analyzuje a mapuje – od mičurinovského mýtu po spartakiádu, od boje proti mandelince bramborové po kult vůdce.
Je to překvapivé čtení: v porevolučním dohánění západního myšlení se u nás hodně psalo o Rolandu Barthesovi a jeho knize sémiotických analýz Mytologie. Málokdo ovšem poukázal na to, že existuje stejně laděná kniha u nás. Zatímco Barthes sledoval, jak se z rozbité válečné skořápky klube konzumní Francie, Macura ve Šťastném věku (poprvé vyšel v roce 1992, nyní je k dispozici v rozšířeném vydání) pozoruje lepení totalitního univerza.
Literární vědec, spisovatel a překladatel z estonštiny Vladimír Macura (1945–1999) působil dlouhá léta v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd (před rokem 1989 jako vědecký pracovník, od roku 1993 až do své smrti jako jeho vedoucí). Odborně se zabýval zejména dobou českého národního obrození. Ukázal ji nově nikoli jako proces záchrany národa, ale spíše jako složitou strategii jeho vytváření.
Mičurinovské jablko
„Jablko pěstované v zahradě, zvláště v zahradě mičurinovské, je jablko, jaké je, a zároveň takové, jaké má být. Toto jablko více vyjadřuje podstatu jablka vůbec, než ji vyjadřuje planý plod.“ Citovaná slova Alexandra Fadějeva by se mohla stát mottem celé knihy, obsahují totiž dva důležité motivy.
Zaprvé motiv (absurdní) utopie: mičurinovské jablko v sobě stejně jako celá socialistická společnost spojuje pozitivní s normativním; je, jaké je, ale tato jakost je zároveň nejvyšším rozvinutím potence jablka, totiž jeho „jablečnosti“. S přítomností zacházel socialismus stejně. Ve vířivém procesu semiózy se stávala uskutečněnou utopií, ačkoli zároveň nešlo popřít, že má určité vlastnosti, které by mohly být jiné, ba dokonce je žádoucí, aby se změnily. Jablko z Mičurinovy zahrady symbolizuje pěstitelský (či budovatelský) rozpor: v samé jeho podstatě tkví myšlenka zdokonalování, avšak zdokonaluje se tu to, co už je „povinně“ dokonalé. Macura hezky upozorňuje, že tomuto myšlení se přizpůsobila i řeč, orwellovský newspeak s dobovými obraty typu „další vylepšení již tak vynikajícího“, „nové dosažení“, „opětovný důkaz toho, že“.
Zadruhé: jablko z mičurinovské zahrady není o nic méně symbolické než jablko ze stromu poznání. Aniž by to Macura zvlášť zdůrazňoval, jeho eseje jeden za druhým vtipně předvádějí, že komunistická společnost byla lecčím, jen ne společností ateistickou, za jakou se prohlašovala. Blíže pravdě bude formulace, že vedle komunismu se už žádné jiné náboženství nevešlo: nebylo Boha kromě Stalina, neexistoval ráj mimo „zítra“, místo posledního soudu zaujala poslední bitva, státní proroci a mučedníci stáli v dlouhé řadě v čele s Fučíkem. Socialistická kultura byla zřetelně para-religiózní a mičurinovské jablko se houpalo na konci dějin, aby se vysmálo jablku poznání na jejich úsvitu.
Macura v esejích Šťastného věku nezapře literárního vědce. Obecnější tvrzení hustě dokládá a prokládá úryvky z dobové literatury či tisku; někdy však mezi nimi poněkud nonšalantně nerozlišuje. A nezapře ani prozaika, když texty píše lehkým perem, živě a stručně, se spádem. Nezdržuje se detaily, nezabíhá do komplikovanějších výkladů a drží se hlavní myšlenky či linie kapitoly. Zároveň se vzdává nároku na úplnost či systematičnost, jeho eseje působí spíše jako výzkumné sondy, zavrtané do určitého místa, kde odebírají vzorky.
Mezi jednotlivými kapitolami sice vznikají spojitosti, ale spíše na rovině odkazů či analogií než ve smyslu postupného rozvíjení ústřední myšlenky či argumentu. Jednotícím prvkem zde není ani tak určitá hypotéza, jako spíše metoda sémiotické analýzy. To vše jsou dvojznačné parametry, které činí Macurovu knihu na jednu stranu čtivou a koncentrovanou, na stranu druhou ji předem omezují. Šťastný věk není vyčerpávající studií socialistické kultury. V českém prostředí však jde o počin mimořádně cenný, neboť minulost otevírá z jiné strany: nehodnotí aktéry, ale zkoumá proces zvýznamňování.
„Mír útočí, mír útočí,“ volal extaticky komunistický básník Ilja Bart. Po způsobu socialistické kultury, v níž byla infantilně bojová frazeologie na denním pořádku, nelze zakončit jinak než s nadsázkou: Vladimír Macura vypálil ze svého pera salvu esejistického vtipu, jejíž ozvěna je slyšet i deset let po autorově smrti. Q
