Kde žijeme? V antiosvícenství a neofeudalismu
Rakouský germanista, historik a filosof Konrad Paul Liessmann (1953) bezděčně potvrzuje, že v Evropě a střední zvláště nemizí schopnost bystrého úsudku spojeného se smyslem pro ironii a sarkasmus a že nemusíme jenom nostalgicky vzpomínat na Musila či Poppera. Jeho útlá knížka Teorie nevzdělanosti je brilantní fackou všem žvanilům a šejdířům, lhostejno, zda voleným politikům či kariérním byrokratům, kteří se zaklínají frázemi o vzdělanostní společnosti.
Liessmann podrobně, zaujatě a hlavně nevyváženě, aniž by se staral o politickou korektnost či jiný podobný alibismus, popsal v devíti kapitolách, co se děje s evropskou vzdělaností a vzdělávacím systémem. Podle něj jde do kopru. Proč?
Bída evropských vysokých škol má jméno Boloňa. Přestavba evropského postsekundárního vzdělávacího sektoru dohodnutá evropskými ministry školství v roce 1999 v Boloni, která se řídila především angloamerickým vzorem třístupňového systému, byla nesená myšlenkou vytvořit jednotný evropský vysokoškolský systém, aby se zvýšila srovnatelnost a tím mobilita vědců a studentů. Testování PISA, evaluace, analýzy a hlavně zaklínání reformou je podle Liessmanna dálnicí do pekla, kde pod kotle místo skutečných vzdělanců přikládají manažeři vzdělání. S odkazem na Adornovu Teorii polovzdělanosti (1959) soudí, že problémem naší epochy není polovzdělanost, nýbrž absence jakékoliv normativní idey vzdělanosti, z níž by bylo ještě možné odvodit něco takového, jako je polovzdělanost.
Podle Liessmanna nejde o nějakou chybku v jinak fungujícím uspořádání, nýbrž o logický důsledek vadného systému: Nevzdělanost dnes není ani individuálním selháním, ani výsledkem chybné vzdělávací politiky. Nevzdělanost je osudem nás všech, protože je nutnou konsekvencí kapitalizace ducha. Neboli: Nejde o vzdělání, nýbrž o… povrchní slátaninu vědění, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl.
Pro řadu autorů německého jazyka je v posledním století klíčem k odhalování nemocné společnosti jazyk. Liessmann mezi ně bezesporu patří. Například co dnes znamená pojmenování pro vzdělanost klíčové instituce: …skurility typu „Univerzita pro vědeckou etiku“ nebo „Univerzita pro psychoterapii“ dokumentují bez ohledu na kvalitu speciálního vzdělání, jež tyto instituce nabízejí – pouze to, že pojem univerzity je zcela vytunelován. …s tím, čím kdysi univerzity bývaly, mají společné jen jméno.
Podobně je to s jiným klíčovým slovem: Reforma, která se jako četné renesance evropské kultury vyznačovala vůlí návratu k počátku a znovuzískání ztraceného vědění, se převrátila v pravý opak, ve všeovládající bezhlavý úprk „stále dál a vpřed“. (…) Reformátoři naší doby nedělají v podstatě reformy, ale převraty. Jazykem počínaje a volebními strategiemi konče, všechno prostupuje duch rychlé a prudké změny poměrů. Pokud je někde příliš cítit ve vzduchu puč, narychlo se přijmou zákony a všechno probíhá „ rychlostí přepadení“, jak píšou dokonce i média reformám nakloněná. Dnešní reformátoři opravdu milují, když to fičí, čím rychleji se reformy provedou, tím lépe. A pokud se něco samým opojením rychlostí nezdaří podle plánu, je nejvyšší čas pro novou reformu.
V čem tedy podle Liessmana žijeme? V antiosvícenství, v celosvětově vládnoucím neofeudálním kapitalismu, v němž reformní ideologie je neoliberální karikaturou fantazmatu Lva Trockého o permanentní revoluci. Četba Liessmannova demaskujícího pamfletu připomíná prózy, úvahy a dramata jeho krajana Thomase Bernharda. I účinkem. Protože jak to vypadá v Česku? V jakém stavu je školství, s jakými argumenty je osekávána a podkopávána Akademie věd? Až zas bude nějaký český politik žvanit o vzdělanostní společnosti, které lze dosáhnout jen prostřednictvím školských a dalších reforem, asi se budu taky shánět po platu vajec. Zkaženejch.
