Paměť

Život není jen náhoda

Ivan Kratochvíl

Paměti Ivana Kratochvíla (*1937), rodáka z jihomoravského Podivína, začínají ve válečném roce 1944 a končí rokem 2001, ve kterém zemřela jeho první manželka. Jeho vzpomínky na dětství střídají zážitky let studentských, aby se poté koncentrovaly na jeho manažerské povolání, kterému věnoval celý svůj profesní život.Svoji kariéru zahájil v Králodvorských cementárnách, následně působil v Radotínských cementárnách a vápenicích, poté pracoval v pražském Keramoprojektu a svoje řídicí aktivity ukončil jako generální ředitel akciové společnosti Českomoravský cement.Publikace je charakterizována dvěma rovinami vyprávění: konstantní - tvořenou fakty, dějinami, skutečnostmi, vlastním životním příběhem, proměnná pak obsahuje komentáře k různým dějinným událostem či úvahy nadčasové. V těchto svých reflexích se autor zamýšlí nad mnoha souvislostmi dějin a nad bohatostí a pestrostí života. Ivan Kratochvíl patří k těm řídicí pracovníkům, kteří dovedli přemostit dvě epochy – tu před rokem 1938 s tou, která nastoupila po roce 1989. Nedělali to z nějakých politických důvodů, ale protože tak byli vychováni a tak se to i patřilo.Kniha je poutavá pro lidský příběh chlapce z moravské vísky, který to dotáhl až na generálního ředitele a manažera roku. Ale není to nějaký americký sen, je to jen českomoravský příběh o práci, schopnostech a štěstí.

Jak rád jsem žil. Paměti MUDr. Ctibora Bezděka

Ctibor Bezděk

Slyšet své srdce

Jiří Konta

Jiří Konta se narodil 15. února 1922 ve Žlebech. Koncem května roku 1942 maturoval na reálném gymnáziu v Čáslavi. Vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl v roce 1952 jmenován docentem a v roce 1961 řádným profesorem sedimentární petrologie. Kniha Slyšet své srdce, napsaná v letech 2009–2010, zachycuje autorovy vzpomínky na dětství prožité s rodiči a sourozenci ve Žlebech, léta strávená na čáslavském gymnáziu, pobyt na nucených pracích v Německu či věznění v koncentračním táboře Mauthausenu. Autor líčí své bohaté styky s předními geology, navázané během spolupráce s významnými vědeckými pracovišti zejména v USA, či okolnosti založení mezinárodního vědeckého časopisu Applied Clay Science, k němuž došlo z jeho podnětu, a kromě historických osudů Evropy tematizuje i hrozby vybízející k reflexi stávajícího směřování lidstva.

„Paměti profesora Jiřího Konty je možné číst dvojím způsobem – jako výborně napsaný dokument o životě na malém městě v době před druhou světovou válkou i jako vzpomínky zakladatele moderního českého výzkumu jedné přehlížené, ale všudypřítomné a velice užitečné věci – jílových minerálů. Je to celý jeden život a to není málo“ (Václav Cílek).

Moje šílené století

Ivan Klíma

Ivan Klíma ve svých pamětech nazval minulé století „šíleným“. Učinil v něm zkušenost dvou zhoubných diktatur a byl to úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět, stejně jako nerozumíme šílenému člověku. „Je to podivný svět, kde člověk musí odpovídat na otázku, proč ho jako dítě nezavraždili,“ píše v reakci na skrytou otázku některých, jak je možné, že se jeho rodina vrátila z Terezína živá. A pak je tu další otázka, tentokrát mnohých: Jak to, že demokrat a po sovětské okupaci disident komunistického režimu býval komunistou? I s touto otázkou a mnoha s ní souvisejícími se autor pamětí Moje šílené století rozhodl vypořádat. Vypráví proto nejen příběh svůj a svých blízkých a přátel, události doby, ve které žil, jak je v pamětech běžné, ale hledá pro to podstatné, co se stalo, i filosofické vysvětlení. A tak je tento první díl Klímových pamětí proložen řadou esejů -- o mezní zkušenosti, o vítězích a poražených, o diktatuře a diktátorech, mstě a odplatě, o potřebě víry, o utopiích, revolucích, zradě vzdělanců atd. Díky autorovým bohatým zkušenostem z českého literárního prostředí se čtenář pochopitelně dočte i mnoho zajímavého z minulosti jeho kolegů, rovněž známých spisovatelů. Co by však bylo marné v těchto memoárech hledat, jsou bohapusté klepy.

Moje šílené století II

Ivan Klíma

Ve druhém svazku pamětí Ivana Klímy, jejichž první část Moje šílené století po zásluze ocenili účastníci ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2009, se ocitáme v „horkém létě“ roku 1967. Čtenář právem tuší, že se autorův život, stejně jako život celé země, brzy ocitne v politických turbulencích. Tak jako v prvním díle pamětí i zde Klíma poutavě líčí nejen peripetie vlastního myšlení a osudů svých a své rodiny, ale i podstatné události v zemi a jejich reflexi ve světě, okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která ho zastihla v Anglii, první měsíce po vpádu vojsk a hubené naděje na pokračování v tendencích pražského jara za přítomnosti sovětské armády. Ještě než zemi znovu oddělila od západní kultury železná opona, je pozván do Spojených států, kde by mohl s rodinou zůstat. České kořeny a sepětí s rodným jazykem jej však přivádějí zpátky, aby prožil spolu s ostatními dvacet let v období, jemuž se dostalo podivného názvu „normalizace“. Přitom skoro nic není v letech 1969 - 1989 tak úplně normální. V lidských myslích naopak dochází k schizofrenii mezi soukromým a veřejným, a ti, kteří se tomu snaží čelit, jsou často zbaveni možnosti dělat svou práci. Patologická atmosféra ve společnosti se vtírá i do intimních životů, rozpadají se rodinné a milostné vztahy, lámou se charaktery. Je těžké, ale i nutné to přiznat. S iniciativou statečných kolem Charty 77 přichází čas dalších aktivit a rozhodnutí... I tentokrát jsou paměti proloženy eseji, v nichž autor zobecňuje základní rysy „šíleného století“.

Filiálka pekla na zemi

Joseph Roth

Filiálkou pekla na zemi nazval rakouský spisovatel a berlínský žurnalista Joseph Roth (1894–1939) třetí říši. Původem žid, vyznáním katolík a v psaní přesný kritik nacismu odešel z Německa v roce 1933 do exilu v Paříži. Výbor z tehdejších Rothových dopisů Stefanu Zweigovi, některých nezveřejněných rukopisů a zejména článků, jež vycházely v pařížských, ale i pražských novinách v letech 1933 až 1939, spojuje pronikavý styl. Autor jím odkrývá nacistické praktiky na poli kulturním a duchovním, vysmívá se nacistické mytologii a jazyku, jasně pojmenovává jejich smyl a předpovídá budoucí vývoj. Jako protiváhu antisemitské, antikřesťanské a protikulturní politiky klade Roth jména a díla svých předchůdců a současníků – německy píšících spisovatelů evropského ducha od Petera Altenberga přes Manny až po Stefana Zweiga. Díky tomu kniha podává celistvou a hutnou zprávu o bohaté slovesné kultuře své doby a jejích tvůrcích ve chvíli, kdy začínají být systematicky ničeni. 

Hvězdář diplomat

Libuše Koubská

Kniha Hvězdář diplomat je věnována životnímu příběhu doyena české astronomie Luboše Perka (ročník 1919). Líčí jeho dětství a gymnaziální léta za první republiky i situaci mladého talentovaného muže po nacistickém uzavření vysokých škol. Zaznamenává nadějné roky poválečné a poměry po únoru 1948 – viděné očima zapáleného astronoma. Popisuje jeho lví podíl na stavbě dalekohledu na brněnské hvězdárně, úspěšnou anabázi s budováním dvoumetrového dalekohledu na Ondřejově a bádání o planetárních mlhovinách. V letech 1968–1975 stanul docent Perek v čele Astronomického ústavu ČSAV a zároveň stoupal v prestižní Mezinárodní astronomické unii. Když dostal nabídku na místo v OSN ve vedení Oddělení pro záležitosti kosmického prostoru, znamenalo to radikální změnu zaměření, počátek nové kariéry. Kniha přináší jeho newyorské zkušenosti pracovní i osobní. Z doby po návratu do normalizačního Československa předkládá mj. dokumenty o poměrech, v nichž Perek nesměl jezdit do zahraničí, nemohl spolupracovat s mezinárodními organizacemi. Po 17. listopadu 1989 – byl to spolu s rokem 1939 už druhý zásadní 17. listopad v Perkově životě – se mohl vrátit do aktivního života. Jiní sedmdesátníci žehrali, že pro ně přišla změna režimu příliš pozdě, Perek ne. Pustil se do práce. Kniha zaznamenává také Perkovy úvahy o kritickém způsobu myšlení, o determinismu a chaosu, možnostech úklidu kosmického smetí, dalším výzkumu Měsíce. Přibližuje i jeho četná setkání a vztahy s předními světovými astronomy, astronauty a kosmonauty a především poskytuje neobyčejný příklad v nejlepším slova smyslu pragmatického a racionálního postoje k životu. Součástí knihy jsou i medailony z per Jiřího Grygara a dalších Perkových kolegů-astronomů.

Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem

Pavel Kohout

Nic nemůže tento soubor čtyř děl představujících samostatnou linii tvorby dramatika, scénáristy, romanopisce a fejetonisty Pavla Kohouta charakterizovat přesněji než nadtitul. Tisíc roků, které mu slíbil Hitler, a věčné časy prorokované Stalinem nakonec vyústily v paralelní úsilí disidentů reprezentovaných kolegou, přítelem a pak prezidentem Václavem Havlem vrátit zemi demokracii, jež bylo dík osvíceným státníkům Západu i šťastným hvězdám korunováno úspěchem.

Zatím poslední, čtvrtá část memoárománů Pavla Kohouta vychází poprvé v tomto svazku pod názvem Předběžná bilance. Je to kapitola rozsahem nejmenší, ale z hlediska čtenářů, kteří už možná některou ze vzpomínkových knih přečetli, možná nejdůležitější: autor nás vede svým životem až do dnešních dnů a opět, jako v celých svých pamětech, se nevyhýbá kontroverzním otázkám – a jakoby je od čtenářů očekával, rovnou na ně po svém odpovídá. Všichni, kdo byli dosud k životním postojům Pavla Kohouta rezervovaní, nebo dokonce odmítaví, měli by si jeho Život s Hitlerem, Stalinem a Havlem přečíst. Mohli by být překvapeni, s jakou otevřeností a snahou vyrovnat se s vlastními omyly a pochybeními se autor dává publiku v plen... Ano, je v tom i dovednost úspěšného dramatika, spisovatele a poválečného proslulého mládežnického poety, který ví, jak čtenáře či diváka zaujmout, ale je tam ještě něco navíc, co v mnohých pamětech osobností postrádáme: úzkostlivá snaha nesvalovat vinu za své činy a postoje na někoho či něco jiného.

Stejnojmenné představení můžete navštívit v divadle Viola, premiéra 18. května 2011.

Padělatel

Cioma Schönhaus

Cioma Schönhaus se narodil v roce 1922 v Berlíně jako syn ruských emigrantů židovského původu. Za nacistické diktatury na poslední chvíli jen o vlas unikl transportu do vyhlazovacích koncentračních táborů, v nichž zahynuli jeho rodiče i větší část jeho širší rodiny, a v letech 1942–1943 se změněnými identitami ilegálně pobýval v nacisty ovládaném Berlíně. Vlastnoručně falzifikovanými dokumenty nejen chránil sebe sama, ale především také dopomohl k útěku do zahraničí stovkám dalších pronásledovaných lidí, kteří by bez jeho pomoci s největší pravděpodobností byli odsouzeni k smrti. Posléze na něho byl po udání gestapu vydán zatykač, nicméně 3. října 1943 se mu podařilo s pomocí padělaných dokumentů utéct na kole do Švýcarska, kde se dočkal konce války, vystudoval grafiku, germanistiku a psychologii a nakonec založil vlastní grafický ateliér. Ve své vzpomínkové knize, přeložené již do několika jazyků, tento „zachráněný zachránce“ (jak ho ve svém článku nazval prestižní německý týdeník Die Zeit) vypráví poutavé, často až neuvěřitelně znějící příběhy z pohnuté doby svého života v národněsocialistickém Berlíně.

Evropa v rodině

Maria Czapska

Jen jeden osud

Lukáš Babka, Radka Bzonková (eds.)

Antologie představuje dvacet textů vzpomínkového a literárního charakteru, které se vzdor tomu, že je nepsali zavedení autoři, vyznačují vysokou úrovní a podávají působivý obraz života v sovětském Gulagu od dvacátých do padesátých let 20. století. Autoři zachycují různá prostředí i fáze lágrového života. Antologie je opatřena úvodními statěmi obou editorů, které se zabývají tematikou Gulagu z hlediska historického a literárněvědného.

Z ruštiny přeložili Radka Bzonková, Libor Dvořák, Jana Kleňhová, Alena Machoninová, Veronika Mistrová a Ivana Ryčlová.

Moji židovští sousedé

Rosetta Loy

Autorka ve své knize popisuje osudy italských židů za druhé světové války. Při vyprávění příběhů z dětství konfrontuje tehdejší vidění událostí se zpětnou reflexí v dospělosti. Opírá se při tom nejen o životní zkušenosti, ale též o dobové dokumenty. Spojením těchto dvou rovin získávají individuální děje zobecňující přesah. Rasistické myšlení nenašlo v Itálii mnoho stoupenců, neboť narazilo na osobní odpovědnost a svědomí, na samostatné rozhodování a živé kulturní povědomí většiny Italů, kteří bez ohledu na přízeň nebo nepřízeň doby pomáhali ohroženým lidem.

Cesta na severozápad

Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer
Petr Blažek, Olga Bezděková (eds.)

Na konci padesátých let bratři Mašínové a Milan Paumer popsali svou dramatickou cestu do Západního Berlína, kterou na podzim 1953 podnikli společně se svými dvěma přáteli (Zbyněk Janata a Václav Švéda však byli po přestřelkách zatčeni a později popraveni). Teprve po padesáti letech se čtenáři mohou sami seznámit s autentickými vzpomínkami osob, jejichž jména se stala symbolem ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu. Vydaný rukopis je nejen jejich cenným svědectvím, ale rovněž strhujícím literárním dílem i pozoruhodným dobovým dokumentem. Je doplněn historickou studií o postavení skupiny bratří Mašínů v rámci protikomunistického odboje v Československu a stručným doslovem, v němž je popsán právní kontext její činnosti. Součástí publikace je rozsáhlá obrazová příloha, v níž jsou většinou poprvé publikovány dobové fotografie a kopie archivních dokumentů.

http://www.academia.cz/fotogalerie/krest-knihy-cesta-na-severozapad-utek-z-csr.html

Podívejte se na video křtu Cesty na severozápad:

http://www.youtube.com/watch?v=60DdRqu90Fc

Ve znamení neštovic

Zdeněk Ježek, Irena Jirků

Docent Zdeněk Ježek, přední český epidemiolog, zachytil ve svém autobiografickém díle unikátní dlouholeté zkušenosti lékaře z mnoha oblastí světa. Z pověření Světové zdravotnické organizace v 60. letech minulého století mapoval epidemiologickou situaci v Mongolsku, jako vedoucí epidemiolog se podílel na programu eradikace neštovic v Indii a Somálsku, zkoumal virové hemoragické horečky v oblastech tropických pralesů ve střední Africe a účastnil se výzkumu nemoci AIDS. Jako vedoucí odborné skupiny zdravotníků v 90. letech likvidoval epidemii eboly v africkém Zairu. V roce 2003 byl jmenování Rytířem českého lékařského stavu za úspěšnou mezinárodní spolupráci při eradikaci neštovic.

Vlny vzpomínek

Pavel Spunar

Knihy vzpomínek, mozaiky individuálních lidských osudů, obohacují naše představy o jakékoli historické etapě svou bezprostředností i konkrétními prožitky. Pavel Spunar (* 1928) vyrostl v pražské intelektuální rodině s bohatými kulturními kořeny i zázemím, kde ještě doznívaly tradice měšťanské kultury konce 19. století. Autor přiblížil své dětství i gymnaziální studia za války a vykreslil prostředí pražské Filozofické fakulty Karlovy univerzity v přelomových letech 1947 – 1952. Většinu svých vzpomínek však věnoval svému působení v ústavech Československé a České akademie věd. Kniha je zalidněna charakteristikami učitelů, přátel a kolegů doma i v zahraničí. Vzpomínky svědčí o autorově hlubokém vztahu k Akademii věd a připomínají, že mladá poválečná generace nebyla zdaleka tak omámena dobovými komunistickými hesly, jak se někdy mylně předpokládá.

Josef Borovička

Jiří Lach

Monografie věnovaná životu a dílu českého historika a archiváře (1885–1971). Josef Borovička byl po vzniku samostatné republiky spolutvůrcem (spolu s Kamilem Kroftou) československé archivní sítě. Ve 30. letech byl profesorem obecných dějin na Komenského univerzitě v Bratislavě, roku 1939 byl jmenován profesorem politických dějin na Masarykově univerzitě v Brně. Po osvobození Borovička v letech 1945–1947 vedl archiv ministerstva vnitra, ale po komunistickém převratu roku 1948 byl perzekvován a několik let z politických důvodů vězněn.
Autor při svém sledování osudů a především odborné práce Josefa Borovičky podává také výstižný obraz tragických peripetií vývoje v Československu 20. století.

Jdi po skryté stopě

Zdenek Slouka

Kniha pamětí politologa a publicisty Zdenka Slouky (* 1923) v mnoha ohledech překračuje žánr, který na první pohled reprezentuje. Je to dáno především bohatstvím životních osudů autora – brněnský rodák pracoval po válce jako novinář v Peroutkově Svobodných (Lidových) novinách, na konci roku 1948 utekl spolu se svou ženou do Rakouska, přihlásil se jako námezdní dělník na práci v Austrálii, roku 1952 se vrátil do Evropy a pracoval pro americkou armádu jako politický analytik v Západním Německu, byl přeložen do USA a pokračoval v Pentagonu, nastoupil jako redaktor Rádia Svobodná Evropa v New Yorku, studoval politologii na New York University, složil doktorát na Columbia University, kde poté vyučoval jako profesor mezinárodní politologie a zažil mimo jiné i revoluční rok 1968, následně vystřídal řadu prestižních profesorských míst po Spojených státech, nicméně hned po roce 1989 se začal vracet do České republiky a podílel se na obnově akademického a univerzitního života ve svobodných poměrech. Sloukovy paměti ovšem nejsou jen chronologickým záznamem života, jsou v první řadě neustávajícím kroužením nad klíčovou otázkou formování politického vědomí člověka v širokém slova smyslu, tedy reflektovaného postoje jedince uvnitř společnosti, v autorově případě navíc i ve společnosti cizí, exilové.
Líčení Zdenka Slouky je mimořádným svědectvím nejen o nikdy nekončící cestě člověka za pochopením vlastního života, ale též o exilu jako bolestné konstantě lidského osudu, a v neposlední řadě je svědectvím o celém dramatickém dvacátém století.

Paměti jihočeského odbojáře

Josef Pikl

Když Josefa Pikla (1908–1991), učitele ve Vyskytné na Pelhřimovsku, v roce 1971 jeho přátelé přemlouvali, aby sepsal své vzpomínky, nemohl se k tomu dle vlastních slov odhodlat z obavy, aby jej snad někdo „nepovažoval za povídálka, který si vymýšlí hrůzné příběhy, aby učinil své vyprávění poutavějším“. Poté co se rozhodl, že toto riziko na sebe vezme, hned v úvodu vyprávění žádal každého, kdo je bude číst, aby uvěřil, že se vynasnaží vyprávět jen bezprostředně prožité nebo bezpečně ověřené. Chtěl tak čelit skutečnosti, že lidé z různých důvodů události z okupačních let zkreslovali – aby vypadali zasloužilejší, předně pak z politických důvodů, související s nástupem komunistů v poválečném Československu. Takové počínání v Piklovi vždy budilo hluboký odpor. Zveličování utrpení věznic a koncentráků měl za zcela nepřijatelné, neboť holá skutečnost byla pro něj dostatečně otřesná.
Z těchto pohnutek vzešlo osobní svědectví o anabázi českého protektorátního odboje, délkou trvání v Evropě ojedinělého, zásahy okupační moci bohužel o to dříve rozdrceného; především ale svědectví o poměrech v nacistických koncentračních táborech a postavení českého vězně v nich. Před čtenáře se až po bezmála čtyřiceti letech dostává výpověď, v jejíchž zákrutech se osudy vězněného učitele z jižních Čech potkávají se zásadními, jakkoli mnohdy opomíjenými historickými skutečnostmi, a pomáhají je tak potvrdit a zpřesnit. Hodnota vzpomínek spočívá ovšem i v jejich časovém přesahu do „mírových“ dob. Josef Pikl se nikdy nestřetl s komunistickou represí v jejích nejtvrdších podobách. Namísto toho byl ve svém občanském životě pomalu ubíjen úskoky, falší a šikanou úředních míst, obsazovaných běžně lidmi, o jejichž chování za války mohl sám vydat svědectví na hony vzdálené jejich poválečné sebeprezentaci. Líčení v rozpětí let 1939–1975 je tak neocenitelnou zprávou o „malém“ českém člověku, jehož niterná velikost ve skutečnosti přesahuje horizont obou krutovlád, které se zemí přehnaly.

Waldheimská idyla

Milada Marešová

Milada Marešová (1901 – 1987) byla nadaná a úspěšná prvorepubliková malířka a ilustrátorka. Po mnichovské anexi začala spolupracovat s ilegálním časopisem V boj. V roce 1940 byla za toto angažmá v odboji zatčena gestapem a odsouzena ke dvanácti letům káznice a deseti letům ztráty cti. Dobu svého pobytu v ženské káznici sugestivním způsobem popsala ihned po válce a vydala jako knihu vzpomínek v Dělnickém nakladatelství. Z Waldheimu pochází rovněž řada autorčiných strhujících kreseb zachycujících smutné, ale i groteskní zážitky ze života mezi čtyřmi zdmi káznice, monotónní pracovní dril, pravidelné procházky po vězeňském dvoře a psychologicky prokreslené portréty bachařek i spoluvězeňkyň. Druhé vydání memoárů Milady Marešové Waldheimská idyla je rozšířeno o řadu dosud nepublikovaných kreseb, včetně těch, jež Marešová pořizovala úlomky tužek na kousky toaletního papíru již během své vazby na Pankráci a v Berlíně, a také o nepublikované tušové kresby z let 1945–1947, jež důkladněji dokreslují události a osoby, o nichž autorka ve svých vzpomínkách píše. Dodatkem k novému vydání je rovněž korespondence Milady Marešové z doby její vazby a věznění.

Životy ve vypůjčeném čase

Rudolf Roden, Eva Rodenová

Kniha vzpomínek manželů Rodenových je téměř neuvěřitelným příběhem o síle lásky, vytrvalosti, důmyslnosti, věrnosti a vzájemné pomoci dvou mladých lidí, kterým se díky tomu podařilo uniknout krutému osudu, jaký byl určen všem osvětimským vězňům židovského původu. Oba paralelní texty, Evy a Rudy, popisují osudy autorů a jejich rodin od doby před válkou až po léta poválečná a jsou úžasným svědectvím o nezměrné vůli k přežití v těch nejnelidštějších podmínkách a jedním z nejpozoruhodnějších příspěvků k tématu, v literatuře poměrně bohatě zastoupenému. Rodenovi se vzali před šedesáti pěti lety v terezínském ghettu a dodnes spolu žijí plný a bohatý život v Kanadě, obklopeni početnou rodinou.

Parsifal

Jindřich Pokorný

Skupina Parsifal byla založena již v roce 1938 brzy po Mnichovu a představovala součást demokratického protinacistického odboje. Od počátku zprostředkovali její členové styk důvěryhodných domácích kruhů se zárodky naší pozdější exilové vlády a především se podíleli na zpravodajských službách vojenského charakteru, jež „se často vyrovnaly hodnotou několika vítězným bitvám na polích válečných“ (například údaje o tajných útočných plánech wehrmachtu, o raketové základně v Peenemünde atd.).

Pro koho je medicína

Pavel Jerie

Když začal MUDr. Pavel Jerie (nar. 1927) -- známý český kardiolog, žijící od konce šedesátých let ve Švýcarsku, autor vyhledávané učebnice Kardiologie praktického lékaře a mnoha odborných článků -- psát tyto své paměti, zřejmě sám netušil, že ho řád jeho mysli nakonec svede z líčení života běhu k nadosobní kritické úvaze o stavu medicíny a zdravotnictví v naší době. Vzniklo unikátní dílo, nazvané příznačně Pro koho je medicína? Autor v něm vzpomínky na dětství, rodinu, přátele, studium, na práci v severočeských nemocnicích Mostě a Ústí nad Labem a později ve švýcarských farmakologických firmách, kde se účastnil výzkumu nových léků a hodně cestoval, propojil s výklady odborných témat, jimiž se zabýval jako kardiolog. Seznamuje mladší generaci s velkými osobnostmi (H. G. Adler, J. Bělehrádek, J.Brod, V. Fischl, V. Ganz, J. M. Lochmann a mnozí jiní), jež osobně poznal, i s náčrtem vývoje medicíny od druhé půli 20. století až k dnešním dnům. V závěrečných kapitolách apeluje na politiky, zdravotníky a především lékaře, aby se zamysleli nad dehumanizací medicíny, v níž nad lidským přístupem převládla „zázračná“ technika, nevedoucí často k výsledku – zdraví pro co nejvíc lidí. Nabízí i podněty ke zlepšení stavu, jež bude nezbytné v čase nastávající ekonomické krize.
Zvolený přístup k textu nikterak neochudí čtenáře, kteří mají v oblibě knihy s lékařskou tématikou, ani ty, co rádi čtou biografie vzdělaných Čechů. Paměti dr. Pavla Jerie prolíná láska k rodině, která ho vychovala v úctě k evangelické tradici a demokracii, a hlavně osobou prastrýce Josefa (významného porodníka prof. Josefa Jerie) v něm raně probudila zájem o lékařství; upínají se k přátelství jako nesmrtelné hodnotě, k pozitivním stránkám české historie, a pochopitelně i k rodinnému zázemí a ryze lidsky i ke všemu příjemnému, co život přináší.

Deníky I., II.

Sándor Márai

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943–1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností.

Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným pozorovatelem.

Deník

Rut Laskierová

Svědectví napsaná dívkami ve školním věku nabízejí úhel ještě dětského pohledu na dobovou společnost a každodenní život. Každodenní život odehrávající se ve stínu války a nebezpečí má samozřejmě svá temná specifika. Takový je Deník Rutky Laskierové, který zachycuje několik měsíců života vnímavé čtrnáctileté dívky, Židovky, začínající tušit, že ona i její blízcí brzy zahynou v plynových komorách. Deník si psala v průběhu prvních měsíců roku 1943 v malém polském městě – nejprve v běžných podmínkách, pak v těsných prostorách ghetta.

Jako povinná by četba deníku měla být předepsána všem popíračům holocaustu. Osobní výpověď dívky, která přestává být dítětem v době počínající persekuce židovského obyvatelstva Polska, je totiž mimořádně silná. Navzdory stupňujícím se omezením, která autorce nejprve znemožnila pokračovat ve studiu, se Ruth snaží žít běžný život a čelit tragickým událostem, třebaže ty postupně otupují její vnímavost. Dikce jejího deníku se nemění, ať píše o prvních láskách či krutostech německých vojáků. Její reflexe blížící se tragédie, byť časově omezená a rozvíjená na relativně malé ploše, působí stejně emotivně jako výpověď Holanďanky Anny Frankové, s níž bývá deník Ruth Laskierové srovnáván. Na rozdíl od proslulejší výpovědi Anny Frankové zachycuje Rutčin deník jen krátké období – pouze náplň dnů prožitých od 19. ledna do 24. dubna 1943 v polském městě Bedzin, kde, řečeno slovy Ruth Laskirové, paradoxně panovala "hnusná, lepkavá nuda".

Ruth zaznamenává události, které mohla prožívat jakákoli dívka jejího věku v dobách míru. Píše o svých vrstevnících, chlapcích i dívkách, o sporech s rodiči, duševních i fyzických zmatcích dospívání, o oblečení, zábavě, četbě – velmi ji mimochodem zaujal Meyrinkův Golem. Z jejích řádků ale tušíme neúprosně se blížící nebezpečí, zmar a smrt, kterou ostatně několikrát stručně zaznamenala... "Kruh se stále více uzavírá", napsala 5. února 1943. "Příští měsíc už má být ghetto, takové to opravdové ghetto s kamennými zdmi. V létě to bude k nevydržení, sedět v takové šedivé zamknuté kleci, nevidět pole a kytky... Už jsem tak ´prosáknutá´ krutostmi války, že ani ty nejhorší zprávy na mě nedělají žádný dojem". Čekalo ji několik dnů práce v dílně, nedostatečné příděly potravin, fronty na jídlo i uhlí - a pak konec. Poslední zápis v deníku zachycuje něčí svatbu – zda se skutečně udála, či šlo o autorčin sen, se už sotva dovíme.

Deník Ruth Laskierové se dostal – narozdíl od deníku Anny Frankové - na svět náhodou. Před svou deportací do Osvětimi, kde zahynula v plynové komoře, ho dívka ukryla pod dvojitou podlahu schodiště v domě, kde rodina bydlela. Tuto skutečnost prozradila své přítelkyni, která válku přežila a deník po válce z úkrytu vyzvedla. Po 60 let ho pietně uchovávala, aniž tušila jeho cenu. Nakonec se deník dostal k nevlastní Rutčině sestře, žijící v Izraeli. Ta také připravila deník, pouhých šedesát stran psaných úhledným, polodětským rukopisem, k vydání.

Pražský Maigret

Martin Kučera

Hrdina detektivních románů belgického prozaika Simenona komisař Maigret se stal legendou. Podobně tomu bylo i v případě nejúspěšnějšího českého kriminalisty poválečného období Karla Kalivody. Rozsáhlá monografie, kterou mu věnoval historik Martin Kučera, je zároveň i mimořádně zajímavou a zevrubnou sondou do dějin české kriminálky po druhé světové válce. Kniha je doplněna Kalivodovými beletrizovanými reflexemi skutečných kriminálních případů.

Život mezi beznadějí a úspěchem

Josef Koutecký

Jen málokomu se podařilo založit a institucionalizovat ve vlastní zemi nový, do té doby neexistující obor. Profesorovi Josefu Kouteckému se to v tehdejším Československu podařilo. Kniha je jednak jeho profesní biografií, jednak záznamem o historii české dětské onkologie. Prožít téměř půlstoletí mezi dětmi se zhoubnými nádory, zpočátku vesměs umírajícími, a mezi jejich nešťastnými rodiči, vyžadovalo nejen odvahu a odbornost, ale také mimořádnou vyrovnanost psychickou a emocionální.

Do půlnoci času dost

Ctibor Rybár

Jméno autora je známo především milovníkům Prahy – napsal řadu průvodců po Praze i dalších pragensií. Málokdo však tuší, jak dramatické byly jeho životní osudy. Vrací se k nim ve svých vzpomínkách, které zachycují – často s ironickým nadhledem a svérázným humorem – zážitky z doby před druhou světovou válkou a zejména během ní, v období holocaustu, do jehož drtivého soukolí se jako židovský mladík dostal. Dobrodružný únik před deportací ze Slovenska do Maďarska, život s novou identitou, práce v ilegalitě, zatčení a útěk přímo z transportu, pokračování v ilegální práci, nové zatčení a další útěk, tentokrát z vězení...

Osud generála

Vladimír Bystrov

V životopisném eseji o československém armádním generálovi Sergeji Vojcechovském komentuje novinář a publicista Vladimír Bystrov většinou neznámé dokumenty k osudu jedné z nejvýznamnějších osobností spojených s působením československých legií v Rusku a poté budováním branné moci prvního svobodného státu Čechů a Slováků v moderních dějinách.
Původně ruský podplukovník Sergej Vojcechovskij byl v září 1917 převeden k tehdy vznikajícímu československému vojsku na Rusi jako náčelník štábu 1. československé střelecké divize Jana Husa. Pro své velitelské schopnosti byl již v lednu 1918 ustanoven velitelem 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova a v květnu téhož roku zvolen členem Prozatímního výkonného výboru československých legií a členem jeho vojenského kolegia. O několik měsíců později byl Odbočkou Československé národní rady v Rusku jmenován generálmajorem. Od roku 1919 působil pak v ruské armádě bojující s bolševiky a po opuštění Ruska v roce 1921 se znovu vrátil do československé armády. Od roku 1927 byl zemským vojenským velitelem v Brně. V roce 1929 mu byla udělena hodnost armádního generála a od roku 1935 zastával funkci zemského vojenského velitele v Praze. Po německé okupaci Československa v roce 1939 se stal spoluzakladatelem ilegální vojenské protiněmecké organizace Obrany národa.

V prvních dnech po skončení druhé světové války byl generál Sergej Vojcechovskij odvlečen do Sovětského svazu a 7. dubna 1951 zahynul v jednom z největších komunistických koncentračních táborů Ozerlagu v sibiřském Tajšetu. Patřil k prvním československým občanům, kteří se stali oběťmi politických zájmů komunistů. Byl nejvyšším důstojníkem československé armády a představitelem Československé republiky vydaným bez odporu komandům sovětské bezpečnosti. 

Deník 1921-1961

Albína Dratvová

Komentovaný „vědecký“ deník filozofky a matematičky Albíny Dratvové, která byla jednou z prvních habilitovaných žen na pražské přírodovědecké fakultě, dochovaný v archivu Akademie věd České republiky přináší nezvyklý pohled na osud vědy v minulém století. Akademický život Doc. Dratvové je prostoupen zásadními historickými a vědeckými událostmi 20. století (změny akademického prostředí první republiky, zavření vysokých škol a oktrojovaná vědecká práce za protektorátu, komunistický puč a následné postupné vytlačování svobodného vědeckého života z univerzit a také zásadní změny v pojímání světa v novém fyzikální paradigmatu po Einsteinových objevech a po Plankových teoriích), které se odrazily v jejím specifickém deníku zaznamenávajícím individuální odborné a vědecké proměny jednoho života. Deník a jeho komentář doplní biografická studie editorek deníku.

Laboratorní deník

Rudolf Zahradník

Životopisné vzpomínky Rudolfa Zahradníka, známého fyzikálního chemika a později předsedy Československé a České akademie věd, zahrnují více než dvě třetiny 20. století a samý počátek století jednadvacátého. Jde o období členěné podle stěžejních historických událostí, mající tři roviny vyprávění: obecné klima období, osobní historky a události a zpráva o badatelství vlastním a badatelství osob blízkých a kolegů, jejichž dílo vyžaduje pozornost. Kniha zachycuje půlstoletí klíčových událostí zrodu a vývoje české vědy a výzkumu, které se odehrávaly v dobách svízelných a politicky neblahých a které by neměly být zapomenuty.

Válečný deník historika

Jan Slavík

Deníkové zápisky a komentáře k politickým událostem, k postupu válečných operací druhé světové války a úvahy o budoucím vývoji z pera jednoho z nejvýznamnějších českých historiků doby první republiky Jana Slavíka (1885–1978). Válečný deník historika je pro období nacistické okupace v českém prostředí jedním z mála takových dokumentů osobní povahy, z těch otištěných zřejmě nejvýznamnější a nejobsáhlejší.

Ve čtrnácti sám v Osvětimi

Tomáš Radil

Jde o příběh chlapce, jeho příbuzných a lidí, s nimiž přicházel do styku, v průběhu stupňujících se protižidovských opatření z roku 1942, kdy docházelo k „urychlenému odbavení“ Židů spočívající: v jejich identifikaci a označení, ve vytržení ze všech sociálních vazeb, v omezení všech činností, ve zbavení všeho majetku, v internaci, a v deportaci (kdy chlapci bylo 13 a půl) do Birkenau. Je popsán půlroční pobyt chlapce, který po několika dnech zůstal sám, v Birkenau, jeho asi tříměsíční pobyt v Hlavním táboře Osvětim, kde se dožil osvobození, a rovněž jeho dvojměsíční cesta přes Polsko a Maďarsko na Jižní Slovensko a počátky jeho přizpůsobení „doma“.

Spoléhámť se docela na zkušené přátelství Vaše...

Magdaléna Pokorná (ed.)

Vzájemná korespondence dvou vynikajících historiků, Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka, která jako celek nebyla ještě vydána, mapuje zlomovou dobu v habsburské monarchii (italské tažení, pád „Bachova absolutismu“, únorová ústava z roku 1861), v české společnosti (první fáze diskusí o pravosti Rukopisů, příprava obecních voleb, voleb do zemského sněmu i říšské rady) i obou vědců a politiků osobně (po roztržce po revoluci 1848/49 se opět sblížili s českou vlasteneckou reprezentací a začali s ní spolupracovat jak v politice, tak ve vědeckých projektech, jako byl například Riegrův slovník naučný). Oba muže pojilo celoživotní přátelství, které vyrůstalo z jejich shodného národního a politického smýšlení a z mnohaletých profesních a vědeckých kontaktů. Důslednou loajalitou a spoluprací s Vídní chtěli počátkem padesátých let 19. století dosáhnout úspěchů v řešení české národní otázky v rámci Rakouska. V dopisech jsou tak zachyceny reflexe na důležité události, názory i otevřené soudy, které nabídnou možnost dalšího důkladného poznání vymezené doby.

Pražský lingvistický kroužek v korespondenci

Marie Havránková

Pro vývoj vědy jsou důležité nejen jednotlivé významné osobnosti, ale i skupiny vědců, které společně usilují posunout poznání novým směrem. Jednou z prvních takových skupin v dějinách moderní lingvistiky byl Pražský lingvistický kroužek, založený před osmdesáti lety. Soubor korespondence jeho členů představuje mimořádně cenný příspěvek k dokreslení obrazu o životě čelných osobností tohoto významného sdružení, které v průběhu 20. století uvedlo pražskou lingvisticko-literární školu do povědomí evropské a později i světové badatelské veřejnosti. Publikace obsahuje dopisy uložené v archivu Pražského lingvistického kroužku – jde o korespondenci mezi V. Mathesiem, B. Havránkem, R. Jakobsonem, J. Mukařovským, B. Trnkou a M. Weingartem. Máme tak možnost nahlédnout „za kulisy“ a sledovat vzrušující proces postupného zrání a formování toho, co z později vydaných děl známe jako už hotový, jen zdánlivě samozřejmý výsledek.

Jeden z vás

Robert Konečný

První knižní vydání jedinečného svědectví o věznění v brněnských věznicích za druhé světové války, kde byl Robert Konečný (1906–1981), profesor brněnské univerzity, významný psycholog, prozaik a básník, vězněn gestapem za účast v protinacistickém odboji. Tato strhující výpověď je pendantem ke známé Fučíkově Reportáži, psané na oprátce, vzniklé na pražské Pankráci. Konečného text doplňuje doslov, který představuje autorovu osobnost a pojednává o širších souvislostech protinacistického odboje na Moravě.

Mých devadesát let

Herbert Morawetz

Významný americký chemik českého původu Herbert Morawetz, nositel zlaté medaile Jaroslava Heyrovského, emigroval po obsazení Československa německými vojsky v roce 1939 do ciziny, vystudoval a dlouhá léta vyučoval polymerní chemii na Brooklynském polytechnickém institutu a po ukončení pedagogické dráhy pracoval až do svých devadesáti let jako redaktor věhlasného odborného časopisu Macromolecules. Ve své knize vzpomínek poutavě vypráví nejen o svém velmi dlouhém a událostmi nabitém životě, ale líčí také historii své rodiny; od očitého svědka se dozvídáme mnohé i o událostech světových, k nimž došlo v průběhu celého 20. století. Je to příjemné a atraktivní čtení pro každého, kdo se zajímá o osudy význačných rodáků. Kniha je doplněna fotografiemi z archivu autora.

Odkaz Josefa Hlávky

Jiří Pokorný

Kniha se zabývá spletitou historií institucí, které jsou spjaty se jménem největšího mecenáše v českých dějinách, architekta Josefa Hlávky (1831–1908), od jehož úmrtí letos uplynulo sto let. Česká akademie věd a umění (předchůdkyně pozdější Československé akademie věd a dnešní Akademie věd České republiky), Hlávkova nadace, studentské koleje i Národohospodářský ústav se během své existence musely potýkat s překážkami, o nichž se jejich zakladateli ani nesnilo, a v jejich osudech i v osudech jejich představitelů se odrážely proměny jednotlivých období 20. století: zánik habsburské monarchie, první republika, německá okupace, komunistický režim i naše současnost

Ještě že člověk neví, co ho čeká

Toman Brod

Vzpomínky známého historika Tomana Broda vypovídají o velké části nedávno uplynulého dvacátého století. Svůj dětský věk autor prožil v době první republiky, podstatnější část jeho pamětí však patří době hitlerovské okupace, války a perzekuce, která za Protektorátu postihla i jeho rodinu a vyústila až v deportaci do ghetta a koncentračního tábora. Ve třetí, neméně závažné části pamětí se autor vrací k životu v poválečné republice a k peripetiím svého myšlenkového i politického vývoje. Kniha není ani obdobou deníku, ani souvislými dějinami daného období – je záznamem stěžejních chvil a dějů, rozhodujících míst a křižovatek jednoho života. Jde o další svědectví, které návratem do minulosti dokresluje obraz našeho současného světa.

Učenci očima kolegů, žáků a následovníků

Ivan Hlaváček, Jiřina Jedináková

Druhý soubor medailónků (první kniha téhož názvu vyšla v roce 2004) nejvýznamnějších českých vědců dvacátého století, zástupců různých oborů přírodních i humanitních věd. Jak název napovídá, autory jsou rovněž čelní představitelé naší současné vědy, kteří byli s osobnostmi, o nichž píší, zpravidla v těsném kontaktu. Medailónky mají proto nejen odborně publicistický charakter, ale přinášejí také řadu osobně laděných vzpomínek.

Profesor Trkal

Viktor Trkal ml., Miroslav Brdička

V roce padesátého výročí úmrtí profesora teoretické fyziky Karlovy univerzity PhDr.Viktora Trkala se dostává ke čtenáři publikace podávající obraz o jeho cestě životem, vědou a pochopitelně i naší společností. Jeho životní i profesní pouť podstatně ovlivnila chod dějin, jimiž naše vlast v době jeho života procházela. Narodil se v r. 1888, když vrcholilo obrozenecké hnutí našeho národa, zažil dvě světové války a dvě diktatury a při tom za všech okolností věřil, že náš národ musí být a bude svobodný a silný. Celou svou osobností, životem a prací k tomu ze všech svých sil přispíval.

Vzpomínky

Otto Wichterle

Vzpomínky jednoho z nejvýznamnějších představitelů české vědy 20. století (1913–1998) jsou svérázným svědectvím o nekonečném zápase, který musel člověk s tvůrčím přístupem k životu v nelehkém století střídajících se totalit svádět se státní mocí. Prof. ing. dr. techn. Otto Wichterle, DrSc., Dr. h. c. mult., byl chemikem světového významu (mimo jiné vynalezl silon a měkké kontaktní čočky), ale také „velkým občanem této země,“ jak napsal jeden z jeho žáků Pavel Kratochvíl. „Celý svůj život bránil zdravý lidský rozum, lidskou slušnost a toleranci proti zneužívání moci totalitním státem. Za tyto své postoje byl pronásledován. Za války to bylo věznění gestapem, koncem padesátých let nucený odchod z vysoké školy, za normalizace odvolání z funkce ředitele ústavu, zákaz výjezdu do zahraničí a šikanování ze strany Státní bezpečnosti a normalizačních představitelů Akademie a ústavu.“

Pro vlast

Miloslav Rechcígl

Jedinečná kniha, napsaná původně v angličtině (On Behalf of Their Homeland) jedním z dlouholetých činovníků a předsedů exilové Společnosti pro vědy a umění (SVU) Miloslavem Rechcíglem ml. (* 1930 v Mladé Boleslavi), o jedinečné celosvětové organizaci, která vykonala mnohé pro zahraniční reputaci Československa a jeho nástupnických států. Společnost pro vědy a umění založili v roce 1958 čeští a slovenští intelektuálové v zahraničí, kteří byli nuceni opustit rodnou zemi po násilném komunistickém převratu v roce 1948. Činnost Společnosti, která odráží lásku a oddanost zahraničních Čechů a Slováků k jejich rodné vlasti a tvoří nedílnou součást české a slovenské kulturní historie, se rozvíjela především ve Spojených státech amerických, ale postupně Společnost prostřednictvím místních skupin rozšířila svou působnost i do zemí západní Evropy či Austrálie. Miloslav Rechcígl ve své knize, která slučuje přednosti pečlivé historické práce i očitého svědectví jednoho z nejvýznamnějších účastníků popisovaných dějů, zdokumentoval důležité události a aktivity Společnosti pro budoucí historiky a dal nahlédnout do pozadí jejích důležitých rozhodnutí. Součástí knihy je nejen bohatá obrazová dokumentace, ale také textové přílohy zahrnující např. zdravice amerických prezidentů Geralda Forda, Jimmyho Cartera a Ronalda Reagana.

Na vlastní kůži

Heda Margoliová-Kovályová

V knize Na vlastní kůži zachycuje Heda Kovályová-Margoliová, manželka Rudolfa Margolia, popraveného v politických procesech r. 1952, své životní vzpomínky od 2. světové války až do roku 1968: útěk z koncentračního tábora, posléze život v dusné atmosféře padesátých let, krutý úděl po mužově popravě v roce 1952. Kniha vyšla poprvé v r. 1972 v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty Eight Publishers v Torontu, byla přeložena do mnoha jazyků a setkala se se zcela mimořádným ohlasem.

Byl jsem Mengeleho asistentem

Miklós Nyiszli

Autor, lékař z oblasti Sedmihradska, byl jako maďarský žid deportován v roce 1944 do Osvětimi, kde strávil osm měsíců. Díky své odbornosti a znalosti němčiny byl při selekci vybrán Josefem Mengelem, aby prováděl pitvy obětí jeho zrůdných experimentů. Jako prominentní vězeň poznal zblízka nelidské praktiky „anděla smrti“ při pseudovědeckém výzkumu dvojčat i nepopsatelné peklo, které představovala práce tzv. sonderkomand v krematoriích. Hned po válce (1946), možná jako jeden z prvních, Nyiszli vydal své svědectví knižně. Nejde o literární zpracování v pravém slova smyslu, spíš o šokující, naléhavý deník, psaný s jediným záměrem: podat zprávu světu. Tak jako mnozí ani on dlouho „své přežití nepřežil“, deset let po osvobození umírá na infarkt.
Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a rovněž zfilmována (Šedá zóna, 2001).