Paměť
O edici
Lidská paměť je velmi spolehlivá věc. Uchovává si vzpomínky na události, které jsme prožili, a navléká si je na dlouhou šňůru našeho vlastního sebepoznání, takže jednou, až zestárneme, budeme moci s klidným svědomím říci: „Poslouchejte, děti, tak takhle to vlastně se mnou bylo…“ Má-li směřování našich osudů vůbec nějaký smysl, hlídá nám jej naše paměť…
Lidská paměť je velmi nespolehlivá věc. I pro ni platí ono známé rčení „sejde z očí, sejde z mysli“, velmi ráda retušuje obraz minulosti, aby byl pro nás příznivější, a po nějakém čase podléhá mediálním vlivům. Někteří vojáci bojující v druhé světové válce časem zapomněli na svá vlastní hrdinství natolik, že po čtyřiceti letech odříkali reportérům jako svůj příběh obsah filmu, který byl mezitím o nich natočen.
Lidská paměť je velmi milosrdná věc. Jsou okamžiky, kdy spolehlivě vytěsní všechny křivdy a utrpení, aby nám ve vzpomínce nabídla povzbudivý a harmonický obraz doby, v níž jsme se společně se svými blízkými těšili pohodě a měli se vzájemně rádi. Nepohoršujme se nad tím; vždyť idyla našeho dětství je obrazem, z něhož spolehlivě čerpáme sílu proti zlhostejnění a nečekaným turbulencím.
Lidská paměť je velmi nemilosrdná věc. Jsou chvíle, v nichž se i po desetiletích rozpomene do nejmenších detailů na tváře a skutky vrahů, kterým jsme jen o vlas unikli, či na nenávistnou slinu, kterou po nás někdo plivnul. Ano, v jistém smyslu platí ono lakonické konstatování, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.
Toho všeho si je vědomo nakladatelství Academia, když čtenářům nabízí v ediční řadě Paměť memoárově laděné texty nejen významných českých vědců, ale i dalších zajímavých lidí, jejichž osudy dobře charakterizují pohnutou dobu 20. století; řada je zpestřena i životopisnými monografiemi a edicí korespondence. A tak se nám v ní představují fyzici i historici, spisovatelé i policisté, civilisté i vojáci, vězňové nacistických i komunistických kriminálů, lidé, s nimiž osud zamával už v raném věku, i lidé, kteří život strávili v poklidné práci ve své laboratoři. Jejich knihy je dobré číst, protože jejich paměť je i naší pamětí.
Antonín Kostlán
Partnerem edice Paměť je Galerie Kodl.
Josef Borovička
Monografie věnovaná životu a dílu českého historika a archiváře (1885–1971). Josef Borovička byl po vzniku samostatné republiky spolutvůrcem (spolu s Kamilem Kroftou) československé archivní sítě. Ve 30. letech byl profesorem obecných dějin na Komenského univerzitě v Bratislavě, roku 1939 byl jmenován profesorem politických dějin na Masarykově univerzitě v Brně. Po osvobození Borovička v letech 1945–1947 vedl archiv ministerstva vnitra, ale po komunistickém převratu roku 1948 byl perzekvován a několik let z politických důvodů vězněn.
Autor při svém sledování osudů a především odborné práce Josefa Borovičky podává také výstižný obraz tragických peripetií vývoje v Československu 20. století.
Jdi po skryté stopě
Kniha pamětí politologa a publicisty Zdenka Slouky (* 1923) v mnoha ohledech překračuje žánr, který na první pohled reprezentuje. Je to dáno především bohatstvím životních osudů autora – brněnský rodák pracoval po válce jako novinář v Peroutkově Svobodných (Lidových) novinách, na konci roku 1948 utekl spolu se svou ženou do Rakouska, přihlásil se jako námezdní dělník na práci v Austrálii, roku 1952 se vrátil do Evropy a pracoval pro americkou armádu jako politický analytik v Západním Německu, byl přeložen do USA a pokračoval v Pentagonu, nastoupil jako redaktor Rádia Svobodná Evropa v New Yorku, studoval politologii na New York University, složil doktorát na Columbia University, kde poté vyučoval jako profesor mezinárodní politologie a zažil mimo jiné i revoluční rok 1968, následně vystřídal řadu prestižních profesorských míst po Spojených státech, nicméně hned po roce 1989 se začal vracet do České republiky a podílel se na obnově akademického a univerzitního života ve svobodných poměrech. Sloukovy paměti ovšem nejsou jen chronologickým záznamem života, jsou v první řadě neustávajícím kroužením nad klíčovou otázkou formování politického vědomí člověka v širokém slova smyslu, tedy reflektovaného postoje jedince uvnitř společnosti, v autorově případě navíc i ve společnosti cizí, exilové.
Líčení Zdenka Slouky je mimořádným svědectvím nejen o nikdy nekončící cestě člověka za pochopením vlastního života, ale též o exilu jako bolestné konstantě lidského osudu, a v neposlední řadě je svědectvím o celém dramatickém dvacátém století.
Paměti jihočeského odbojáře
Když Josefa Pikla (1908–1991), učitele ve Vyskytné na Pelhřimovsku, v roce 1971 jeho přátelé přemlouvali, aby sepsal své vzpomínky, nemohl se k tomu dle vlastních slov odhodlat z obavy, aby jej snad někdo „nepovažoval za povídálka, který si vymýšlí hrůzné příběhy, aby učinil své vyprávění poutavějším“. Poté co se rozhodl, že toto riziko na sebe vezme, hned v úvodu vyprávění žádal každého, kdo je bude číst, aby uvěřil, že se vynasnaží vyprávět jen bezprostředně prožité nebo bezpečně ověřené. Chtěl tak čelit skutečnosti, že lidé z různých důvodů události z okupačních let zkreslovali – aby vypadali zasloužilejší, předně pak z politických důvodů, související s nástupem komunistů v poválečném Československu. Takové počínání v Piklovi vždy budilo hluboký odpor. Zveličování utrpení věznic a koncentráků měl za zcela nepřijatelné, neboť holá skutečnost byla pro něj dostatečně otřesná.
Z těchto pohnutek vzešlo osobní svědectví o anabázi českého protektorátního odboje, délkou trvání v Evropě ojedinělého, zásahy okupační moci bohužel o to dříve rozdrceného; především ale svědectví o poměrech v nacistických koncentračních táborech a postavení českého vězně v nich. Před čtenáře se až po bezmála čtyřiceti letech dostává výpověď, v jejíchž zákrutech se osudy vězněného učitele z jižních Čech potkávají se zásadními, jakkoli mnohdy opomíjenými historickými skutečnostmi, a pomáhají je tak potvrdit a zpřesnit. Hodnota vzpomínek spočívá ovšem i v jejich časovém přesahu do „mírových“ dob. Josef Pikl se nikdy nestřetl s komunistickou represí v jejích nejtvrdších podobách. Namísto toho byl ve svém občanském životě pomalu ubíjen úskoky, falší a šikanou úředních míst, obsazovaných běžně lidmi, o jejichž chování za války mohl sám vydat svědectví na hony vzdálené jejich poválečné sebeprezentaci. Líčení v rozpětí let 1939–1975 je tak neocenitelnou zprávou o „malém“ českém člověku, jehož niterná velikost ve skutečnosti přesahuje horizont obou krutovlád, které se zemí přehnaly.
Waldheimská idyla
Milada Marešová (1901 – 1987) byla nadaná a úspěšná prvorepubliková malířka a ilustrátorka. Po mnichovské anexi začala spolupracovat s ilegálním časopisem V boj. V roce 1940 byla za toto angažmá v odboji zatčena gestapem a odsouzena ke dvanácti letům káznice a deseti letům ztráty cti. Dobu svého pobytu v ženské káznici sugestivním způsobem popsala ihned po válce a vydala jako knihu vzpomínek v Dělnickém nakladatelství. Z Waldheimu pochází rovněž řada autorčiných strhujících kreseb zachycujících smutné, ale i groteskní zážitky ze života mezi čtyřmi zdmi káznice, monotónní pracovní dril, pravidelné procházky po vězeňském dvoře a psychologicky prokreslené portréty bachařek i spoluvězeňkyň. Druhé vydání memoárů Milady Marešové Waldheimská idyla je rozšířeno o řadu dosud nepublikovaných kreseb, včetně těch, jež Marešová pořizovala úlomky tužek na kousky toaletního papíru již během své vazby na Pankráci a v Berlíně, a také o nepublikované tušové kresby z let 1945–1947, jež důkladněji dokreslují události a osoby, o nichž autorka ve svých vzpomínkách píše. Dodatkem k novému vydání je rovněž korespondence Milady Marešové z doby její vazby a věznění.
Moje šílené století
Ivan Klíma ve svých pamětech nazval minulé století „šíleným“. Učinil v něm zkušenost dvou zhoubných diktatur a byl to úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět, stejně jako nerozumíme šílenému člověku. „Je to podivný svět, kde člověk musí odpovídat na otázku, proč ho jako dítě nezavraždili,“ píše v reakci na skrytou otázku některých, jak je možné, že se jeho rodina vrátila z Terezína živá. A pak je tu další otázka, tentokrát mnohých: Jak to, že demokrat a po sovětské okupaci disident komunistického režimu býval komunistou? I s touto otázkou a mnoha s ní souvisejícími se autor pamětí Moje šílené století rozhodl vypořádat. Vypráví proto nejen příběh svůj a svých blízkých a přátel, události doby, ve které žil, jak je v pamětech běžné, ale hledá pro to podstatné, co se stalo, i filosofické vysvětlení. A tak je tento první díl Klímových pamětí proložen řadou esejů -- o mezní zkušenosti, o vítězích a poražených, o diktatuře a diktátorech, mstě a odplatě, o potřebě víry, o utopiích, revolucích, zradě vzdělanců atd. Díky autorovým bohatým zkušenostem z českého literárního prostředí se čtenář pochopitelně dočte i mnoho zajímavého z minulosti jeho kolegů, rovněž známých spisovatelů. Co by však bylo marné v těchto memoárech hledat, jsou bohapusté klepy.
Životy ve vypůjčeném čase
Kniha vzpomínek manželů Rodenových je téměř neuvěřitelným příběhem o síle lásky, vytrvalosti, důmyslnosti, věrnosti a vzájemné pomoci dvou mladých lidí, kterým se díky tomu podařilo uniknout krutému osudu, jaký byl určen všem osvětimským vězňům židovského původu. Oba paralelní texty, Evy a Rudy, popisují osudy autorů a jejich rodin od doby před válkou až po léta poválečná a jsou úžasným svědectvím o nezměrné vůli k přežití v těch nejnelidštějších podmínkách a jedním z nejpozoruhodnějších příspěvků k tématu, v literatuře poměrně bohatě zastoupenému. Rodenovi se vzali před šedesáti pěti lety v terezínském ghettu a dodnes spolu žijí plný a bohatý život v Kanadě, obklopeni početnou rodinou.
Jen jeden osud
Lukáš Babka, Radka Bzonková (eds.)
Antologie představuje dvacet textů vzpomínkového a literárního charakteru, které se vzdor tomu, že je nepsali zavedení autoři, vyznačují vysokou úrovní a podávají působivý obraz života v sovětském Gulagu od dvacátých do padesátých let 20. století. Autoři zachycují různá prostředí i fáze lágrového života. Antologie je opatřena úvodními statěmi obou editorů, které se zabývají tematikou Gulagu z hlediska historického a literárněvědného.
Z ruštiny přeložili Radka Bzonková, Libor Dvořák, Jana Kleňhová, Alena Machoninová, Veronika Mistrová a Ivana Ryčlová.
Parsifal
Skupina Parsifal byla založena již v roce 1938 brzy po Mnichovu a představovala součást demokratického protinacistického odboje. Od počátku zprostředkovali její členové styk důvěryhodných domácích kruhů se zárodky naší pozdější exilové vlády a především se podíleli na zpravodajských službách vojenského charakteru, jež „se často vyrovnaly hodnotou několika vítězným bitvám na polích válečných“ (například údaje o tajných útočných plánech wehrmachtu, o raketové základně v Peenemünde atd.).
Byl jsem Mengeleho asistentem
Autor, lékař z oblasti Sedmihradska, byl jako maďarský žid deportován v roce 1944 do Osvětimi, kde strávil osm měsíců. Díky své odbornosti a znalosti němčiny byl při selekci vybrán Josefem Mengelem, aby prováděl pitvy obětí jeho zrůdných experimentů. Jako prominentní vězeň poznal zblízka nelidské praktiky „anděla smrti“ při pseudovědeckém výzkumu dvojčat i nepopsatelné peklo, které představovala práce tzv. sonderkomand v krematoriích. Hned po válce (1946), možná jako jeden z prvních, Nyiszli vydal své svědectví knižně. Nejde o literární zpracování v pravém slova smyslu, spíš o šokující, naléhavý deník, psaný s jediným záměrem: podat zprávu světu. Tak jako mnozí ani on dlouho „své přežití nepřežil“, deset let po osvobození umírá na infarkt.
Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a rovněž zfilmována (Šedá zóna, 2001).
Pro koho je medicína
Když začal MUDr. Pavel Jerie (nar. 1927) -- známý český kardiolog, žijící od konce šedesátých let ve Švýcarsku, autor vyhledávané učebnice Kardiologie praktického lékaře a mnoha odborných článků -- psát tyto své paměti, zřejmě sám netušil, že ho řád jeho mysli nakonec svede z líčení života běhu k nadosobní kritické úvaze o stavu medicíny a zdravotnictví v naší době. Vzniklo unikátní dílo, nazvané příznačně Pro koho je medicína? Autor v něm vzpomínky na dětství, rodinu, přátele, studium, na práci v severočeských nemocnicích Mostě a Ústí nad Labem a později ve švýcarských farmakologických firmách, kde se účastnil výzkumu nových léků a hodně cestoval, propojil s výklady odborných témat, jimiž se zabýval jako kardiolog. Seznamuje mladší generaci s velkými osobnostmi (H. G. Adler, J. Bělehrádek, J.Brod, V. Fischl, V. Ganz, J. M. Lochmann a mnozí jiní), jež osobně poznal, i s náčrtem vývoje medicíny od druhé půli 20. století až k dnešním dnům. V závěrečných kapitolách apeluje na politiky, zdravotníky a především lékaře, aby se zamysleli nad dehumanizací medicíny, v níž nad lidským přístupem převládla „zázračná“ technika, nevedoucí často k výsledku – zdraví pro co nejvíc lidí. Nabízí i podněty ke zlepšení stavu, jež bude nezbytné v čase nastávající ekonomické krize.
Zvolený přístup k textu nikterak neochudí čtenáře, kteří mají v oblibě knihy s lékařskou tématikou, ani ty, co rádi čtou biografie vzdělaných Čechů. Paměti dr. Pavla Jerie prolíná láska k rodině, která ho vychovala v úctě k evangelické tradici a demokracii, a hlavně osobou prastrýce Josefa (významného porodníka prof. Josefa Jerie) v něm raně probudila zájem o lékařství; upínají se k přátelství jako nesmrtelné hodnotě, k pozitivním stránkám české historie, a pochopitelně i k rodinnému zázemí a ryze lidsky i ke všemu příjemnému, co život přináší.
Deníky I., II.
Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943–1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností.
Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným pozorovatelem.
Deník
Svědectví napsaná dívkami ve školním věku nabízejí úhel ještě dětského pohledu na dobovou společnost a každodenní život. Každodenní život odehrávající se ve stínu války a nebezpečí má samozřejmě svá temná specifika. Takový je Deník Rutky Laskierové, který zachycuje několik měsíců života vnímavé čtrnáctileté dívky, Židovky, začínající tušit, že ona i její blízcí brzy zahynou v plynových komorách. Deník si psala v průběhu prvních měsíců roku 1943 v malém polském městě – nejprve v běžných podmínkách, pak v těsných prostorách ghetta.
Jako povinná by četba deníku měla být předepsána všem popíračům holocaustu. Osobní výpověď dívky, která přestává být dítětem v době počínající persekuce židovského obyvatelstva Polska, je totiž mimořádně silná. Navzdory stupňujícím se omezením, která autorce nejprve znemožnila pokračovat ve studiu, se Ruth snaží žít běžný život a čelit tragickým událostem, třebaže ty postupně otupují její vnímavost. Dikce jejího deníku se nemění, ať píše o prvních láskách či krutostech německých vojáků. Její reflexe blížící se tragédie, byť časově omezená a rozvíjená na relativně malé ploše, působí stejně emotivně jako výpověď Holanďanky Anny Frankové, s níž bývá deník Ruth Laskierové srovnáván. Na rozdíl od proslulejší výpovědi Anny Frankové zachycuje Rutčin deník jen krátké období – pouze náplň dnů prožitých od 19. ledna do 24. dubna 1943 v polském městě Bedzin, kde, řečeno slovy Ruth Laskirové, paradoxně panovala "hnusná, lepkavá nuda".
Ruth zaznamenává události, které mohla prožívat jakákoli dívka jejího věku v dobách míru. Píše o svých vrstevnících, chlapcích i dívkách, o sporech s rodiči, duševních i fyzických zmatcích dospívání, o oblečení, zábavě, četbě – velmi ji mimochodem zaujal Meyrinkův Golem. Z jejích řádků ale tušíme neúprosně se blížící nebezpečí, zmar a smrt, kterou ostatně několikrát stručně zaznamenala... "Kruh se stále více uzavírá", napsala 5. února 1943. "Příští měsíc už má být ghetto, takové to opravdové ghetto s kamennými zdmi. V létě to bude k nevydržení, sedět v takové šedivé zamknuté kleci, nevidět pole a kytky... Už jsem tak ´prosáknutá´ krutostmi války, že ani ty nejhorší zprávy na mě nedělají žádný dojem". Čekalo ji několik dnů práce v dílně, nedostatečné příděly potravin, fronty na jídlo i uhlí - a pak konec. Poslední zápis v deníku zachycuje něčí svatbu – zda se skutečně udála, či šlo o autorčin sen, se už sotva dovíme.
Deník Ruth Laskierové se dostal – narozdíl od deníku Anny Frankové - na svět náhodou. Před svou deportací do Osvětimi, kde zahynula v plynové komoře, ho dívka ukryla pod dvojitou podlahu schodiště v domě, kde rodina bydlela. Tuto skutečnost prozradila své přítelkyni, která válku přežila a deník po válce z úkrytu vyzvedla. Po 60 let ho pietně uchovávala, aniž tušila jeho cenu. Nakonec se deník dostal k nevlastní Rutčině sestře, žijící v Izraeli. Ta také připravila deník, pouhých šedesát stran psaných úhledným, polodětským rukopisem, k vydání.
Pražský Maigret
Hrdina detektivních románů belgického prozaika Simenona komisař Maigret se stal legendou. Podobně tomu bylo i v případě nejúspěšnějšího českého kriminalisty poválečného období Karla Kalivody. Rozsáhlá monografie, kterou mu věnoval historik Martin Kučera, je zároveň i mimořádně zajímavou a zevrubnou sondou do dějin české kriminálky po druhé světové válce. Kniha je doplněna Kalivodovými beletrizovanými reflexemi skutečných kriminálních případů.
Život mezi beznadějí a úspěchem
Jen málokomu se podařilo založit a institucionalizovat ve vlastní zemi nový, do té doby neexistující obor. Profesorovi Josefu Kouteckému se to v tehdejším Československu podařilo. Kniha je jednak jeho profesní biografií, jednak záznamem o historii české dětské onkologie. Prožít téměř půlstoletí mezi dětmi se zhoubnými nádory, zpočátku vesměs umírajícími, a mezi jejich nešťastnými rodiči, vyžadovalo nejen odvahu a odbornost, ale také mimořádnou vyrovnanost psychickou a emocionální.
Do půlnoci času dost
Jméno autora je známo především milovníkům Prahy – napsal řadu průvodců po Praze i dalších pragensií. Málokdo však tuší, jak dramatické byly jeho životní osudy. Vrací se k nim ve svých vzpomínkách, které zachycují – často s ironickým nadhledem a svérázným humorem – zážitky z doby před druhou světovou válkou a zejména během ní, v období holocaustu, do jehož drtivého soukolí se jako židovský mladík dostal. Dobrodružný únik před deportací ze Slovenska do Maďarska, život s novou identitou, práce v ilegalitě, zatčení a útěk přímo z transportu, pokračování v ilegální práci, nové zatčení a další útěk, tentokrát z vězení...
Osud generála
V životopisném eseji o československém armádním generálovi Sergeji Vojcechovském komentuje novinář a publicista Vladimír Bystrov většinou neznámé dokumenty k osudu jedné z nejvýznamnějších osobností spojených s působením československých legií v Rusku a poté budováním branné moci prvního svobodného státu Čechů a Slováků v moderních dějinách.
Původně ruský podplukovník Sergej Vojcechovskij byl v září 1917 převeden k tehdy vznikajícímu československému vojsku na Rusi jako náčelník štábu 1. československé střelecké divize Jana Husa. Pro své velitelské schopnosti byl již v lednu 1918 ustanoven velitelem 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova a v květnu téhož roku zvolen členem Prozatímního výkonného výboru československých legií a členem jeho vojenského kolegia. O několik měsíců později byl Odbočkou Československé národní rady v Rusku jmenován generálmajorem. Od roku 1919 působil pak v ruské armádě bojující s bolševiky a po opuštění Ruska v roce 1921 se znovu vrátil do československé armády. Od roku 1927 byl zemským vojenským velitelem v Brně. V roce 1929 mu byla udělena hodnost armádního generála a od roku 1935 zastával funkci zemského vojenského velitele v Praze. Po německé okupaci Československa v roce 1939 se stal spoluzakladatelem ilegální vojenské protiněmecké organizace Obrany národa.
V prvních dnech po skončení druhé světové války byl generál Sergej Vojcechovskij odvlečen do Sovětského svazu a 7. dubna 1951 zahynul v jednom z největších komunistických koncentračních táborů Ozerlagu v sibiřském Tajšetu. Patřil k prvním československým občanům, kteří se stali oběťmi politických zájmů komunistů. Byl nejvyšším důstojníkem československé armády a představitelem Československé republiky vydaným bez odporu komandům sovětské bezpečnosti.
Deník 1921-1961
Komentovaný „vědecký“ deník filozofky a matematičky Albíny Dratvové, která byla jednou z prvních habilitovaných žen na pražské přírodovědecké fakultě, dochovaný v archivu Akademie věd České republiky přináší nezvyklý pohled na osud vědy v minulém století. Akademický život Doc. Dratvové je prostoupen zásadními historickými a vědeckými událostmi 20. století (změny akademického prostředí první republiky, zavření vysokých škol a oktrojovaná vědecká práce za protektorátu, komunistický puč a následné postupné vytlačování svobodného vědeckého života z univerzit a také zásadní změny v pojímání světa v novém fyzikální paradigmatu po Einsteinových objevech a po Plankových teoriích), které se odrazily v jejím specifickém deníku zaznamenávajícím individuální odborné a vědecké proměny jednoho života. Deník a jeho komentář doplní biografická studie editorek deníku.
Laboratorní deník
Životopisné vzpomínky Rudolfa Zahradníka, známého fyzikálního chemika a později předsedy Československé a České akademie věd, zahrnují více než dvě třetiny 20. století a samý počátek století jednadvacátého. Jde o období členěné podle stěžejních historických událostí, mající tři roviny vyprávění: obecné klima období, osobní historky a události a zpráva o badatelství vlastním a badatelství osob blízkých a kolegů, jejichž dílo vyžaduje pozornost. Kniha zachycuje půlstoletí klíčových událostí zrodu a vývoje české vědy a výzkumu, které se odehrávaly v dobách svízelných a politicky neblahých a které by neměly být zapomenuty.
Válečný deník historika
Deníkové zápisky a komentáře k politickým událostem, k postupu válečných operací druhé světové války a úvahy o budoucím vývoji z pera jednoho z nejvýznamnějších českých historiků doby první republiky Jana Slavíka (1885–1978). Válečný deník historika je pro období nacistické okupace v českém prostředí jedním z mála takových dokumentů osobní povahy, z těch otištěných zřejmě nejvýznamnější a nejobsáhlejší.
Ve čtrnácti sám v Osvětimi
Jde o příběh chlapce, jeho příbuzných a lidí, s nimiž přicházel do styku, v průběhu stupňujících se protižidovských opatření z roku 1942, kdy docházelo k „urychlenému odbavení“ Židů spočívající: v jejich identifikaci a označení, ve vytržení ze všech sociálních vazeb, v omezení všech činností, ve zbavení všeho majetku, v internaci, a v deportaci (kdy chlapci bylo 13 a půl) do Birkenau. Je popsán půlroční pobyt chlapce, který po několika dnech zůstal sám, v Birkenau, jeho asi tříměsíční pobyt v Hlavním táboře Osvětim, kde se dožil osvobození, a rovněž jeho dvojměsíční cesta přes Polsko a Maďarsko na Jižní Slovensko a počátky jeho přizpůsobení „doma“.
Spoléhámť se docela na zkušené přátelství Vaše...
Magdaléna Pokorná (ed.)
Vzájemná korespondence dvou vynikajících historiků, Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka, která jako celek nebyla ještě vydána, mapuje zlomovou dobu v habsburské monarchii (italské tažení, pád „Bachova absolutismu“, únorová ústava z roku 1861), v české společnosti (první fáze diskusí o pravosti Rukopisů, příprava obecních voleb, voleb do zemského sněmu i říšské rady) i obou vědců a politiků osobně (po roztržce po revoluci 1848/49 se opět sblížili s českou vlasteneckou reprezentací a začali s ní spolupracovat jak v politice, tak ve vědeckých projektech, jako byl například Riegrův slovník naučný). Oba muže pojilo celoživotní přátelství, které vyrůstalo z jejich shodného národního a politického smýšlení a z mnohaletých profesních a vědeckých kontaktů. Důslednou loajalitou a spoluprací s Vídní chtěli počátkem padesátých let 19. století dosáhnout úspěchů v řešení české národní otázky v rámci Rakouska. V dopisech jsou tak zachyceny reflexe na důležité události, názory i otevřené soudy, které nabídnou možnost dalšího důkladného poznání vymezené doby.
Pražský lingvistický kroužek v korespondenci
Pro vývoj vědy jsou důležité nejen jednotlivé významné osobnosti, ale i skupiny vědců, které společně usilují posunout poznání novým směrem. Jednou z prvních takových skupin v dějinách moderní lingvistiky byl Pražský lingvistický kroužek, založený před osmdesáti lety. Soubor korespondence jeho členů představuje mimořádně cenný příspěvek k dokreslení obrazu o životě čelných osobností tohoto významného sdružení, které v průběhu 20. století uvedlo pražskou lingvisticko-literární školu do povědomí evropské a později i světové badatelské veřejnosti. Publikace obsahuje dopisy uložené v archivu Pražského lingvistického kroužku – jde o korespondenci mezi V. Mathesiem, B. Havránkem, R. Jakobsonem, J. Mukařovským, B. Trnkou a M. Weingartem. Máme tak možnost nahlédnout „za kulisy“ a sledovat vzrušující proces postupného zrání a formování toho, co z později vydaných děl známe jako už hotový, jen zdánlivě samozřejmý výsledek.
Jeden z vás
První knižní vydání jedinečného svědectví o věznění v brněnských věznicích za druhé světové války, kde byl Robert Konečný (1906–1981), profesor brněnské univerzity, významný psycholog, prozaik a básník, vězněn gestapem za účast v protinacistickém odboji. Tato strhující výpověď je pendantem ke známé Fučíkově Reportáži, psané na oprátce, vzniklé na pražské Pankráci. Konečného text doplňuje doslov, který představuje autorovu osobnost a pojednává o širších souvislostech protinacistického odboje na Moravě.
Mých devadesát let
Významný americký chemik českého původu Herbert Morawetz, nositel zlaté medaile Jaroslava Heyrovského, emigroval po obsazení Československa německými vojsky v roce 1939 do ciziny, vystudoval a dlouhá léta vyučoval polymerní chemii na Brooklynském polytechnickém institutu a po ukončení pedagogické dráhy pracoval až do svých devadesáti let jako redaktor věhlasného odborného časopisu Macromolecules. Ve své knize vzpomínek poutavě vypráví nejen o svém velmi dlouhém a událostmi nabitém životě, ale líčí také historii své rodiny; od očitého svědka se dozvídáme mnohé i o událostech světových, k nimž došlo v průběhu celého 20. století. Je to příjemné a atraktivní čtení pro každého, kdo se zajímá o osudy význačných rodáků. Kniha je doplněna fotografiemi z archivu autora.
Odkaz Josefa Hlávky
Kniha se zabývá spletitou historií institucí, které jsou spjaty se jménem největšího mecenáše v českých dějinách, architekta Josefa Hlávky (1831–1908), od jehož úmrtí letos uplynulo sto let. Česká akademie věd a umění (předchůdkyně pozdější Československé akademie věd a dnešní Akademie věd České republiky), Hlávkova nadace, studentské koleje i Národohospodářský ústav se během své existence musely potýkat s překážkami, o nichž se jejich zakladateli ani nesnilo, a v jejich osudech i v osudech jejich představitelů se odrážely proměny jednotlivých období 20. století: zánik habsburské monarchie, první republika, německá okupace, komunistický režim i naše současnost
Ještě že člověk neví, co ho čeká
Vzpomínky známého historika Tomana Broda vypovídají o velké části nedávno uplynulého dvacátého století. Svůj dětský věk autor prožil v době první republiky, podstatnější část jeho pamětí však patří době hitlerovské okupace, války a perzekuce, která za Protektorátu postihla i jeho rodinu a vyústila až v deportaci do ghetta a koncentračního tábora. Ve třetí, neméně závažné části pamětí se autor vrací k životu v poválečné republice a k peripetiím svého myšlenkového i politického vývoje. Kniha není ani obdobou deníku, ani souvislými dějinami daného období – je záznamem stěžejních chvil a dějů, rozhodujících míst a křižovatek jednoho života. Jde o další svědectví, které návratem do minulosti dokresluje obraz našeho současného světa.
Učenci očima kolegů, žáků a následovníků
Ivan Hlaváček, Jiřina Jedináková
Druhý soubor medailónků (první kniha téhož názvu vyšla v roce 2004) nejvýznamnějších českých vědců dvacátého století, zástupců různých oborů přírodních i humanitních věd. Jak název napovídá, autory jsou rovněž čelní představitelé naší současné vědy, kteří byli s osobnostmi, o nichž píší, zpravidla v těsném kontaktu. Medailónky mají proto nejen odborně publicistický charakter, ale přinášejí také řadu osobně laděných vzpomínek.
Profesor Trkal
Viktor Trkal ml., Miroslav Brdička
V roce padesátého výročí úmrtí profesora teoretické fyziky Karlovy univerzity PhDr.Viktora Trkala se dostává ke čtenáři publikace podávající obraz o jeho cestě životem, vědou a pochopitelně i naší společností. Jeho životní i profesní pouť podstatně ovlivnila chod dějin, jimiž naše vlast v době jeho života procházela. Narodil se v r. 1888, když vrcholilo obrozenecké hnutí našeho národa, zažil dvě světové války a dvě diktatury a při tom za všech okolností věřil, že náš národ musí být a bude svobodný a silný. Celou svou osobností, životem a prací k tomu ze všech svých sil přispíval.
Vzpomínky
Vzpomínky jednoho z nejvýznamnějších představitelů české vědy 20. století (1913–1998) jsou svérázným svědectvím o nekonečném zápase, který musel člověk s tvůrčím přístupem k životu v nelehkém století střídajících se totalit svádět se státní mocí. Prof. ing. dr. techn. Otto Wichterle, DrSc., Dr. h. c. mult., byl chemikem světového významu (mimo jiné vynalezl silon a měkké kontaktní čočky), ale také „velkým občanem této země,“ jak napsal jeden z jeho žáků Pavel Kratochvíl. „Celý svůj život bránil zdravý lidský rozum, lidskou slušnost a toleranci proti zneužívání moci totalitním státem. Za tyto své postoje byl pronásledován. Za války to bylo věznění gestapem, koncem padesátých let nucený odchod z vysoké školy, za normalizace odvolání z funkce ředitele ústavu, zákaz výjezdu do zahraničí a šikanování ze strany Státní bezpečnosti a normalizačních představitelů Akademie a ústavu.“
Připravované tituly – Paměť
Moje šílené století II.
Ve druhém svazku pamětí Ivana Klímy, jejichž první část Moje šílené století po zásluze ocenili účastníci ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2009, se ocitáme v „horkém létě“ roku 1967. Čtenář právem tuší, že se autorův život, stejně jako život celé země, brzy ocitne v politických turbulencích. Tak jako v prvním díle pamětí i zde Klíma poutavě líčí nejen peripetie vlastního myšlení a osudů svých a své rodiny, ale i podstatné události v zemi a jejich reflexi ve světě, okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která ho zastihla v Anglii, první měsíce po vpádu vojsk a hubené naděje na pokračování v tendencích pražského jara za přítomnosti sovětské armády. Ještě než zemi znovu oddělila od západní kultury železná opona, je pozván do Spojených států, kde by mohl s rodinou zůstat. České kořeny a sepětí s rodným jazykem jej však přivádějí zpátky, aby prožil spolu s ostatními dvacet let v období, jemuž se dostalo podivného názvu „normalizace“. Přitom skoro nic není v letech 1969 - 1989 tak úplně normální. V lidských myslích naopak dochází k schizofrenii mezi soukromým a veřejným, a ti, kteří se tomu snaží čelit, jsou často zbaveni možnosti dělat svou práci. Patologická atmosféra ve společnosti se vtírá i do intimních životů, rozpadají se rodinné a milostné vztahy, lámou se charaktery. Je těžké, ale i nutné to přiznat. S iniciativou statečných kolem Charty 77 přichází čas dalších aktivit a rozhodnutí... I tentokrát jsou paměti proloženy eseji, v nichž autor zobecňuje základní rysy „šíleného století“.
Vlny vzpomínek
Knihy vzpomínek, mozaiky individuálních lidských osudů, obohacují naše představy o jakékoli historické etapě svou bezprostředností i konkrétními prožitky. Pavel Spunar (* 1928) vyrostl v pražské intelektuální rodině s bohatými kulturními kořeny i zázemím, kde ještě doznívaly tradice měšťanské kultury konce 19. století. Autor přiblížil své dětství i gymnaziální studia za války a vykreslil prostředí pražské Filozofické fakulty Karlovy univerzity v přelomových letech 1947 – 1952. Většinu svých vzpomínek však věnoval svému působení v ústavech Československé a České akademie věd. Kniha je zalidněna charakteristikami učitelů, přátel a kolegů doma i v zahraničí. Vzpomínky svědčí o autorově hlubokém vztahu k Akademii věd a připomínají, že mladá poválečná generace nebyla zdaleka tak omámena dobovými komunistickými hesly, jak se někdy mylně předpokládá.
