RSS Kanaly Facebook Academia Twitter Academia Google Plus Academia

Paměť

O edici

Ediční řada Paměť nabízí memoárově laděné texty nejen významných českých vědců, ale i dalších zajímavých osobností, jejichž osudy dobře charakterizují pohnutou dobu 20. století. V edici vycházejí i životopisné monografie a edice korespondence.

Partnerem edice Paměť je Galerie Kodl.

Memory Edition offers memoirs-like texts of not only renowned Czech scientists but also of other remarkable personalities whose fates reflect unsettled times of 20th century. Biography monographs and editions of correspondence are also published in the edition.

Kodl Galery is a partner of Memory Edition.

Osobnost v pozadí

Stanislava Jínová, Olga Pujmanová

Publikace edituje dva svým rozsahem i literárním charakterem různé memoárové rukopisy, vzájemně provázané vzpomínkami na osobnost dr. Jana Jíny (1890–1962), předního diplomata meziválečného Československa, aktéra protinacistického odboje za druhé světové války a v letech 1945–1948 přednostu politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, jednoho z nejbližších spolupracovníků dr. Edvarda Beneše a osobního přítele řady tehdejších politiků i umělců, zvláště literátů.

Osobnost v pozadí
Dotisk

Ve čtrnácti sám v Osvětimi

Tomáš Radil

Jde o příběh chlapce, jeho příbuzných a lidí, s nimiž přicházel do styku, v průběhu stupňujících se protižidovských opatření z roku 1942, kdy docházelo k „urychlenému odbavení“ Židů spočívající: v jejich identifikaci a označení, ve vytržení ze všech sociálních vazeb, v omezení všech činností, ve zbavení všeho majetku, v internaci, a v deportaci (kdy chlapci bylo 13 a půl) do Birkenau. Je popsán půlroční pobyt chlapce, který po několika dnech zůstal sám, v Birkenau, jeho asi tříměsíční pobyt v Hlavním táboře Osvětim, kde se dožil osvobození, a rovněž jeho dvojměsíční cesta přes Polsko a Maďarsko na Jižní Slovensko a počátky jeho přizpůsobení „doma“.

Ve čtrnácti sám v Osvětimi

Šíp do nebe

Arthur Koestler

První díl autobiografie Arthura Koestlera zachycuje dětství, dospívání a mládí pozdějšího slavného autora. Koestler čtenáře provádí pozoruhodnými prostředím Budapešti v době Komuny v roce 1919, Vídně po první světové válce, kde kralují buršácké spolky a Sigmund Freud, a poté čerstvě osídlované Palestiny. Ukáže mu poválečnou Paříž a Berlín za Výmarské republiky, načež se s ním vydá k severnímu pólu. Koestler vše provází pozoruhodnými reflexemi, nejistotami svého dětství a úvahami zralé dospělosti. Líčí v knize svůj intelektuální a ideový vývoj – první díl pamětí končí jeho vstupem do komunistické strany na konci roku 1931. Přeložila Petruška Šustrová
Šíp do nebe

Život s uměním

Vladimír Bor

Autobiografie zesnulého hudebního a filmového kritika, dramaturga, scénáristy, pedagoga, produkčního a publicisty Vladimíra Bora zachycuje autorovy vzpomínky na dětství a dospívání a rovněž četné aktivity, které ho spojovaly s českým divadlem, filmem i hudebním životem. Z vlastních životopisných vzpomínek vyrůstají i další dva životopisy věnované jeho rodičům – operní pěvkyni Olze Valouškové-Borové, sólistce Národního divadla v Praze a opery v Lublani, a Janu Borovi, divadelnímu režisérovi a publicistovi, uměleckému šéfovi Švandova divadla a Divadla na Vinohradech a šéfovi činohry Národního divadla.

Život s uměním

Zlínská jitra

František Bobák

Soubor úvah, vzpomínek, drobných povídek a úvah je dílem zlínského publicisty Františka Bobáka (1926–2008). V mládí patřil k tzv. Baťovým mladým mužům, potom absolvoval studium na Filozofické fakultě UK v Praze, působil jako středoškolský profesor, ale v době komunistického režimu nesměl dlouho ve školství pracovat (bránily tomu jeho politické názory a to, že se hlásil ke katolické víře). V listopadu spoluzakládal ve Zlíně Občanské fórum.

Texty vycházely od devadesátých let do roku 2005 nebo 2006 v různých regionálních periodikách, případně byly zveřejňovány v rozhlase. Autor v nich komentoval aktuální dění ve společnosti, ale – jak píše Ludvík Vaculík v předmluvě – „v druhé poloze se vzpíná k dobru a kráse života; je vlastně básník“. Význam těchto drobných próz tedy rozhodně přesahuje jak hranice zlínského regionu, tak i dobu, v níž texty vznikaly, a představuje zajímavou a čtivou reflexi soudobé české společnosti.

Předmluvu napsal Ludvík Vaculík

Zlínská jitra

Karel Horký – rytíř ulice

Štěpán Filípek

Kniha líčí bohatý a dramatický život Karla Horkého (1879−1965), jednoho z významných, ale opomíjených českých žurnalistů první poloviny 20. století, chronologicky sleduje jednotlivé etapy jeho života i publicistického působení a popisuje osudy novináře, jenž sice působil v protirakouském odboji, ale stal se odpůrcem Masaryka a Beneše, což ho přivedlo do řad meziválečné nacionální pravice. Časopis Fronta, který řídil v letech 1927−1939, se stal význačnou platformou, již vyhledávali oponenti Hradu. Jak se pak Horký zachoval ve zlomovém období Mnichova a druhé republiky a za okupace? A jaké bylo jeho postavení za komunismu?

Karel Horký – rytíř ulice

Šéf štábu Obrany národa

Tomáš Jiránek

Peripetie československého generála Čeňka Kudláčka (1896‒1967) byly opravdu bohaté – počínaje působením v řadách československých legií jak v Rusku, tak ve Francii či Itálii, dále neoficiální vojenskou misí v Bolívii v meziválečném období, za druhé světové války účastí v protinacistickém odboji domácím (v organizaci Obrana národa) i zahraničním (ve Francii, Velké Británii, Kanadě a Brazílii) a konče po nuceném exilu životem ve Francii a USA, kam se uchýlil po únoru 1948. Výsledkem Jiránkovy práce je plastický obraz štábního důstojníka, bez kterého by československá armáda a vojenská diplomacie nemohly efektivně existovat.

Šéf štábu Obrany národa

Volnomyšlenkář

Libuše Koubská

Prof. RNDr. Jan Svoboda, DrSc., (1934) je vědec mezinárodní úrovně, jehož výsledky jsou dalekosáhle využívány v medicíně. V Ústavu molekulární genetiky AV ČR se zabývá buněčnou a virovou genetikou a nádorovými viry. Objevil virogeny retrovirů, jejichž vznik vyložil integrací do buněčného genomu. Navrhl a dokázal, že sám virový onkogen v-src způsobuje vznik zhoubného nádoru. Zavedl a využil postupy buněčné genetiky a později i metody molekulární biologie, včetně klonování prvního unikátního genu v Československu.

Za objevy, na nichž se Jan Svoboda podílel, byla v roce 1975 udělena Nobelova cena. Její laureáti uváděli tehdy Svobodu jako osobnost, která ji měla také spolu s nimi dostat. V roce 2010 dostal prestižní domácí vědeckou cenu Česká hlava. Na kontě má přes dvě stovky vědeckých prací.

Volnomyšlenkář

Emanuel Voska

Dagmar Hájková

Co zažil český krajan, aktér československého zahraničního odboje, kapitán americké armády a špion Emanuel Voska za první světové války? Jeho dobrodružné osudy jsou zasazeny do kontextu mezinárodní politiky, života amerických krajanů, válečné konflagrace i světa propagandy i špionáže. Pozornost je sice soustředěna na období první světové války, ale Emanuel Voska je přiblížen v kontextu celého svého života. Publikace se snaží vylíčit zrod špionážní legendy a je pokusem o její reinterpretaci.

Emanuel Voska

Jak jsme zachraňovali svět

Jan Čeřovský

Nadšený pozorovatel a ochránce přírody, vystudovaný ekolog J. Čeřovský se v průběhu druhé poloviny 20. století významně podílel na činnostech a rozvoji československé, české i světové ochrany přírody. Jak se vyvíjelo mezinárodní dění v tomto oboru, kterého se aktivně účastnil jako dobrovolník i profesionál? Autor popisuje vznik a historii specializovaných mezinárodních organizací, jejich programů a projektů, jež brzdilo politické nepřátelství i otevřené konflikty studené války, lidská hloupost, závist a zloba, než se plně rozvinula spolupráce v devadesátých letech. Navíc publikace nabízí řadu pohledů do lidského zákulisí oficiální odborné scény a zajímavých zážitků a postřehů z pěti kontinentů světa!

Jak jsme zachraňovali svět

Václav Novotný

Jaroslava Hoffmannová

Monografie přibližuje život a dílo významného pražského univerzitního profesora českých dějin V. Novotného (1869−1932). Byl žákem především J. Golla a J. Emlera, ovlivnil ho rovněž T. G. Masaryk a po studiích se stal pomocníkem V. V. Tomka. Jako zemský stipendista odjížděl do Říma v roce 1898 coby zaměstnanec Místodržitelského archivu. Teprve v roce 1908 po jmenování skutečným mimořádným profesorem se mohl plně věnovat pedagogickému a vědeckému působení. Z obsáhlé řady jeho historických prací jsou nejznámější, vedle některých základních pramenných edic, první čtyři svazky Českých dějin a dva svazky Mistra Jana Husa.

Václav Novotný

Mezi emigrací a koncentračním táborem

Carmen R. Köperová

Carmen Renate Köperová, frankfurtská herečka, spisovatelka a režisérka, zaznamenala rozhovory s pěti lidmi, kteří byli pronásledováni během nacistické okupace, přežili a odhodlali se o svých hrůzných zážitcích vyprávět. Vídeňan Hermann Langbein líčí svou odyseu od nasazení ve španělské občanské válce přes internaci v koncentračním táboře po osvětimské procesy. Viktor Matejka se dostává jako vzdělávací funkcionář do prvního transportu do Dachau, kde se snaží podporovat intelektuální život. Lékař Bernhard Littwack zažívá se svou nežidovskou manželkou útrapy dlouhého rozdělení a pronásledování, ženoucí je z Berlína přes Španělsko do táborů Drancy a Blechhammer. Herec Karl Paryla najde nejprve záchranu v emigrantském divadle v Curychu, poté se stává hnacím motorem legendárního divadla Scala ve Vídni a nakonec se pokouší o navrácení samostatnosti hereckému umění v NDR. Olomoučanka Trude Simonsohnová přežívá internaci v Terezíně a Osvětimi. Carmen Renate Köperová sestavila tuto knihu nejen s úmyslem zachytit kus orální historie, ale zároveň chtěla i varovat současnou společnost před hrozícím nebezpečím opakování katastrofy druhé světové války, před narůstajícími projevy xenofobie a rasismu. Přeložila Ivana Cahová.

Mezi emigrací a koncentračním táborem

Vlčí dítě

Ingeborg Jacobsová

Co všechno zažila Liesabeth Ottová, Němka z Východních Prus, která se po válce v sedmi letech ztratila zbytku své rodiny? Ocitla se v Litvě, toulala se po kraji, žebrala, kradla nebo vypomáhala u sedláků. Protloukala se stejně jako mnoho jiných německých „vlčích dětí“, které v důsledku války přišly o rodiče a skončily jako bezprizorní v Litvě, Lotyšsku či Bělorusku. Vyhnula se transportům zbylých Němců z těchto končin do sovětské zóny Německa, následoval dětský nápravný tábor, lágr pro dospělé, život na Sibiři až po finální zakotvení v Německu. Otevřený a dramatický příběh v ich-formě o tom, jak Liesabeth hledá své kořeny, domov, rodinu.

Přeložil Petr Dvořáček

Vlčí dítě

Karel Berman

Martin Kučera

První monografie o operním pěvci Karlu Bermanovi (1919–1995), jednom z vrcholných reprezentantů českého vokálního umění druhé poloviny 20. století. Na pozadí dějin opery pražského Národního divadla a v rámci dobových společenských souvislostí kniha sleduje tvůrčí dráhu tohoto umělce. Jak prožíval období protektorátu a holokaustu? Jak vypadala umělecká tvorba v terezínském ghettu, kde Berman prožil několik let a jen zvláštní shodou okolností byl ušetřen osudu milionů Židů, kteří byli zavražděni v koncentračních táborech? A co jeho divadelní, koncertní a posléze pedagogická činnost po válce? Autor vychází z dochovaných pracovních deníků pěvce a z dalších archivních pramenů.

Karel Berman

Migrace 1982

Ivanka Lefeuvre

Deníkové záznamy signatářky Charty 77, vystěhované v rámci akce "Asanace" z Československa do Francie, vznikaly před třiceti lety v roce 1982.

Autorka v nich zachycuje poslední zážitky ze země, kde se narodila a prožila třiatřicet let života. Pohledem člověka v mezní životní situaci popisuje přípravy k nucenému odjezdu z Československa. Textem procházejí známé i méně známé postavy české opozice sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Autentické zápisky evokují tíživou atmosféru doby normalizace a každodenního života v ní.

Autorka s manželem a třemi dětmi, pětiletou dcerou, tříletým synem a osmiměsíčním miminkem, odjíždí z Prahy do Paříže. Následující část textu vzniká ve Francii, reflektuje první zkušenosti v cizí zemi, popisuje život v táborech pro politické uprchlíky a postupnou adaptaci v novém prostředí. Francouzské reálie se prolínají se vzpomínkami na pražské přátele, s úryvky z dopisů, které jim autorka adresuje.

Text byl psán v traumatizující situaci, která zásadně změnila život pěti lidem. Přestože se jedná o osobní svědectví oscilující mezi narativní, emocionální, reflexívní a faktografickou rovinou, kniha má i svébytnou hodnotu historického dokumentu.

Při konečné redakci v roce 2012, autorka opatřila text poznámkami. Vedle svých komentářů a vzpomínek do nich zahrnula i informace, s nimiž se seznámila při studiu archivních materiálů vzniklých z činnosti bývalé Státní bezpečnosti.

Kniha je vybavena rozsáhlou obrazovou přílohou, fotografiemi a dokumenty. Pocházejí z archivu autorky a z Archivu bezpečnostních složek, především ze spisu, který pod krycím jménem "Baletka" na ni Státní bezpečnost vedla.

Migrace 1982

Herrmann Diamanski: Jak přežít katastrofu

Heiko Haumann

Život Hermanna Diamanského v letech 1910 až 1976 je obrazem německých dějin 20. století. Ústřední postavou napínavé knihy není velká osobnost, ale „prostý“ muž. Diamanski je námořník, komunista, který se zapojil do ilegální činnosti proti nacismu a bojoval ve španělské občanské válce. V „cikánském táboře“ v Osvětimi zastával funkci „Lagerältester“ (staršího tábora) a v lednu 1945 se účastnil pochodu smrti do Buchenwaldu. Po válce udělal kariéru ve východním Německu, ale brzy se dostal do konfliktu s tamním režimem a do soukolí státního bezpečnostního aparátu NDR. Uprchl do západního Německa a krátce pracoval pro tajnou službu USA. V osvětimském procesu vypovídal jako svědek, na odškodnění jako pronásledovaný nacistickým režimem musel dlouho čekat. Jeho životopis umožňuje zcela neobvyklým způsobem nahlédnout do klíčových okamžiků dějin a do složitého propletence soukromého života se světovými politickými událostmi. Přeložil Jindřich Buben

Herrmann Diamanski: Jak přežít katastrofu

Lidé v mé paměti

Karel Pacner

Během své novinářské práce se autor seznámil se spoustou zajímavých lidí, kteří se stali jeho přáteli, a nyní sepsal jejich osudy. Mezi tyto osobnosti patří bývalí předsedové Akademie věd Rudolf Zahradník a Václav Pačes, geniální popularizátor kosmonautiky Antonín Vítek, jeho někdejší kolega a později poradce prezidenta Havla Jiří Křižan, zakladatel české rozvědky Oldřich Černý, historici Antonín Klimek, Zbyněk Zeman a Jaroslav Šedivý, svého času ministr zahraničí, kolega, se kterým sledoval vypuštění prvních Američanů na Měsíc, ministr zahraničí Jiří Dienstbier, neuropatolog František Koukolík, politický vězeň generál Rudolf Pernický, dodavatel exilové literatury Zdeněk Mastník, neznámé „Wintonovo dítě“ Hanuš Weber, který udělal kariéru ve švédském rozhlase a televizi, a další více či méně známí. Je to pestrý kaleidoskop příběhů ilustrující jak někdejší komunistickou epochu, tak dobu současnou.

Lidé v mé paměti

Deníky Mistra a Markétky

Michail Bulgakov, Jelena Bulgakovová

Tato kniha umožní českým čtenářům nahlédnout do vnitřního světa jednoho z nejvýznamnějších autorů ruské literatury 20. století M. Bulgakova, autora románu Mistr a Markétka, který se stal jedním z erbovních děl světové literatury 20. století. Cesta k tomuto románu byla svízelná -- úspěchy střídaly prohry, nadšení, deprese, někdy blízké zoufalství. Autor začal psát svůj deník v roce 1921 po příjezdu do Moskvy. V roce 1926 mu byly při domovní prohlídce zabaveny tři sešity deníků zároveň se sci-fi novelou Psí srdce a trvalo skoro čtyři roky, než mu byly vráceny. Proto se Bulgakov rozhodl, že s psaním deníku skoncuje, a v roce 1933 požádal svou ženu Jelenu Sergejevnu, aby založila svůj deník. A tak její zásluhou sledujeme autorovu tvůrčí činnost, každodenní boj s byrokracií, dohlédajícími orgány, jeho myšlenky i názory, zápas o možnost vlastního vyjádření i zkušenosti ze spolupráce s divadly, především s MCHATem a později s Velkým divadlem, zmařené plány až po těžkou chorobu a smrt. Jelena Sergejevna se stala pečlivou kronikářkou svého muže. Oba deníky doplněné korespondencí vydávají cenné svědectví o zápasu autora s mocí a o tragickém údělu tvůrce v totalitním režimu. Přeložila Alena Morávková.

Deníky Mistra a Markétky

Legie, můj život

Pavel Knihař
Ladislav Kudrna (ed.)

Poté, co se v Československu chopili moci komunisté, založil Pavel Knihař ilegální organizaci Svaz svobodných studentů, vydávající časopis Svobodný hlas. V červnu 1948 byl zatčen Státní bezpečností a surově vyslýchán v Bartolomějské. Po propuštění se rozhodl emigrovat na Západ a pokračovat v boji proti totalitnímu režimu. Bylo mu pouhých sedmnáct let, když počátkem listopadu 1948 vstoupil do řad francouzské cizinecké legie. Po výcviku byl odeslán do Indočíny, kde po dobu čtyř let nepřetržitě bojoval s Viet Minhem. Mladý muž se vypracoval ve vynikajícího velitele čety. Za statečnost v boji s nepřítelem obdržel mnoho vyznamenání, včetně nejvyššího ocenění pro poddůstojníky, Médaille Militaire. Po skončení války v jihovýchodní Asii se zúčastnil alžírského konfliktu, který si svoji tvrdostí nezadal s Vietnamem. Legionářská kariéra Pavla Knihaře je v kontextu ostatních Čechoslováků bezprecedentní. Začal jako vojín a po třiceti letech odešel do výslužby jako kapitán. Později byl povýšen do hodnosti velitele praporu (český ekvivalent podplukovník). Francie si natolik vážila jeho služeb, že jej ocenila Řádem komandéra čestné legie. Takové cti se předtím dostalo pouhým dvěma Čechoslovákům. Pavel Knihař žije nedaleko Marseille a je stále činný ve veteránských spolcích.
Legie, můj život

O sobě

Thomas Mann

Doba Thomase Manna, zahrnující léta 1875 až 1955, vpravdě také osudová epocha německých dějin, měla jistý „odpor vůči autobiografii“ jako uzavřené knize vyprávějící o životě. Necítil její potřebu, do všeho svého psaní však natolik vnášel sám sebe, že se u něj dobrým právem může mluvit o identitě díla a osoby. Nadto, když to vyžadovaly okolnosti, ochotně podával informace o sobě, zřídka jako skici běhu svého života, spíše ve formě široce rozprostřených přednášek či esejů jako zpráv o prožitcích či o cestách, v notickách a epizodách o rodinných příslušnících a přátelích, v odpovědích na ankety o předpokladech své práce, o svém poměru k náboženství, k hudbě či k psychoanalýze. Thomas Mann se celý život chápal jako kulturní reprezentant své doby ve všech jejích proměnách – ve vyjádřeních o sobě podal výmluvné svědectví o duchovní formě života své generace. Přeložil Milan Váňa.

O sobě

Deníky Johna Deeho

Edward Fenton (ed.)

Brilantní matematik, astronom, astrolog, zeměpisec, kartograf, chemik, alchymista a cestovatel, rádce Alžběty I., který shromáždil první velkolepou knihovnu na Britských ostrovech, to byl John Dee, velká postava britských i evropských dějin šestnáctého století, známý i neznámý, každopádně však zapomenutý. Ve věku zámořských objevů a nelítostných náboženských válek hledá všelék na neduhy světa, spasení pak nachází v komunikaci s vyšší mocí prostřednictvím médií, z nichž nejznámějším je Edward Kelly. Ten je také iniciátorem cesty na kontinent, kdy přes Polsko doputují až do Čech na dvůr císaře Rudolfa II., aby pak po vyhnání nalezli útočiště u Viléma z Rožmberku. O tom všem se dočítáme v denících, které si Dee po dlouhá desetiletí vedl. Stáváme se svědky toho, jak tento vážený muž, jenž si konečně založil rodinu, začíná postupně podléhat závislosti na spiritistických seancích, stává se loutkou v rukou manipulátora Edwarda Kellyho, klesá na společenském žebříčku stále níže, přichází o majetek, a neváhá obětovat ani své jméno, knihovnu, ba v podstatě ani své nejbližší. Přeložili Derek Paton a Marzia Paton.

Deníky Johna Deeho

Kruté i krásné 20. století

Radegast Parolek

Jak píše sám autor, každá epocha má svou konstelaci žánrů, a v té dnešní má dokumentární literatura a memoaristika mimořádný význam – do určité míry vytlačuje žánry založené na fikci. I to je důvod mimořádného úspěchu, který u čtenářů mají paměti význačných osobností. Edici Paměť nyní obohatí obsáhlé vzpomínky významného českého vědce Radegasta Parolka – literárního historika, komparatisty se zaměřením na baltské jazyky, vysokoškolského učitele a překladatele z litevštiny a lotyštiny. Překládal především poezii, je tedy celý život rozkročen mezi dvěma póly: objektivním světem vědy a subjektivním světem umění. Ve svých pamětech se přiklonil k tomu druhému: nepsal je jako výpověď vědce, jako objektivní pohled na minulost, ale jako niternou zpověď, pohled „zevnitř“, subjektivní přetavení celé epochy, její atmosféry, problémů a tendencí. Vznikl tak živý autoportrét – mozaika, mezi jejímiž střípky najdeme verše, lyrické vložky, eseje, recenze, literárněvědné úvahy – a samozřejmě vzpomínky.

Kruté i krásné 20. století

Kaleidoskop mého století

Bedřich Utitz

Životní pouť Bedřicha Utitze zrcadlí trojí kulturní kontext - německojazyčný, židovský a český. Ačkoli jeho „Kaleidoskop“ vzpomínek a příběhů zachycuje dobu plnou zvratů a dějinných dramat, zaujme nás atmosféra vyprávění, která vyzařuje odstup a  konzistentní přístup k životu, podepřený osobitým a vyrovnaným smyslem pro humor.

Životní epizody, postřehy, bilancující pasáže, postihující vlastní tvůrčí činnost, jsou zarámovány do šesti hlavních životních etap: dětství ve Vídni, mládí v Praze do okupace, první emigrace s následnou službou v zahraniční armádě, první návrat a doba do druhé okupace v r. 1968, druhá emigrace do Německa a druhý návrat do Čech. Dvě emigrace a dva návraty, cestování v čase i prostoru, hlavní povolání novináře, člověka, kterého volba povolání i vlastní nátura nutily se celý život sebevzdělávat, přizpůsobovat podmínkám, a především se rychle rozhodovat.

Nadhled a potřeba uvádět vztahy do přiměřeného souladu tvoří výraz a styl vyprávění Bedřicha Utitze, kapitána v záloze, spoluzakladatele exilového vydavatelství Index, spisovatele, publicisty, zpravodaje, svědka událostí Pražského jara, táty a dědečka.

Pozorný čtenář dostane do ruky text, který nemá ambici analyzovat nebo soudit prožitý čas a jeho historický rámec - je to pozvánka k prohlédnutí osobního alba vzpomínek na to, co s námi jako vzpomínky skutečně zůstává. Jejich protagonista se s úsměvem dotýká absurdity dějin, která z hlediska významu a krásy košatého osobního příběhu jakoby ztrácí své mnohdy strašidelné aspekty a naopak vyzdvihuje ve své celistvosti sílu nezlomnosti vůle a životní energie.

Kaleidoskop mého století

František Graus a československá poválečná historiografie

Naděžda Morávková

Monografie pojednává o přední osobnosti československého oficiálního dějepisectví druhé poloviny minulého století - profesoru Františku Grausovi. Autorka se snaží o vykreslení procesu proměny naší poválečné historické vědy na pozadí životního příběhu vědce, jehož dílo se stalo základem oficiálního poúnorového historického diskurzu a jehož složitý osud zrcadlí úděl značné části inteligence minulého století zmítané ideovými a politickými zvraty. Text vychází z dostupných pramenů v archivech českých, německých a švýcarských, Grausovy pozůstalosti uložené v univerzitním archivu v Basileji, Grausova díla a množství pamětnických výpovědí a korespondence. Autorka sleduje především Grausovo působení v rámci československé historické vědy, poemigrační období je zde pojednáno zběžně, spíše z hlediska přetrvávajících vztahů k české dějepisecké obci a kontaktů s ní.

František Graus a československá poválečná historiografie

Kieślowski o Kieślowském

Danuta Stoková (ed.)

Autobiografie představuje polského režiséra Krzysztofa Kieślowského (1941−1996), jednoho z tvůrců filmů tzv. vlny morálního neklidu. Vzpomíná v ní na své dětství, první filmařské úspěchy i mezinárodní slávu Tří barev a nevyhýbá se ani událostem ze svého soukromého života, což je dobrá zpráva pro obdivovatele hledající klíč k režisérově představivosti a jeho vnitřnímu světu. Kieślowského tvorba se vyznačuje zobecňujícím přesahem, v němž se dostává do popředí téma náhody či osudu jako určujících sil v životě člověka. I když v osobním názoru režisér podléhal stále větší skepsi, jeho filmy dávají lidem naději. Kniha vznikla na základě série dlouhých rozhovorů, které nahrála Danuta Stoková s Kieślowským na mikrofon. Má tak charakter velmi osobní rozmluvy dvou lidí, kteří se mají navzájem v úctě a důvěřují si. Režisérova odzbrojující upřímnost je prosta jakéhokoli předstírání. Kieślowski má bohaté životní zkušenosti a vždy se snaží zjistit, jaký smysl pro něj osobně měly. Vidíme před sebou rozhodného člověka, který rozeznává základní a nejdůležitější životní hodnoty a díky tomu zaujímá pro někoho možná příliš vyhraněná, nicméně vždy morálně čistá stanoviska. Autobiografie není pochvalným hymnem na velikost svého autora ani na výjimečnost filmu. Režisérství je pro Kieślowského způsob života, povolání, „jediná věc, kterou umí“. Čtenáře považuje za sobě rovného, ani horšího, ani lepšího, než je on sám. Díky tomu a díky Kieślowského odzbrojující otevřenosti a upřímnosti kniha čtenáře doslova pohltí a spousta vyslovených myšlenek ho neopustí ani po jejím přečtení. Bezpochyby bude mít důvod často se k ní vracet. Přeložila Lenka Daňhelová.

Kieślowski o Kieślowském

Čtyřhlas Terézy Novákové

Blanka Svadbová (ed.)

Rodinná korespondence Terézy Novákové, psaná v rozmezí čtyřiceti let, nebyla nikdy zpřístupněna, ačkoli především listy vyměňované se synem Arne Novákem přinášejí řadu nových poznatků o jejím tvůrčím směřování, duchovním zázemí a výbojích i o osobní emocionalitě a prohlubují dosud obecně známý obraz této spisovatelky. Listář nově osvětluje rovněž okolnosti života a mnohostranné tvorby Arne Nováka a jeho vývoj od individualistických východisek představitele generace sklonu 19. století k pojetí českého písemnictví, které oceňuje tradiční literární hodnoty. Vhled do soukromého a tvůrčího života, v němž se střetával synův svět hrdého jedince se světem matky, vězící v myšlenkovém ovzduší předcházejícího století, přitom širokým záběrem pisatelů přerůstá v pronikavé postižení soudobého literárního ovzduší i kulturních a společensko-politických souvislostí doby.

Součástí knihy, která podává formou koláže z dopisů čtenářsky přitažlivý „příběh“, je CD-ROM, který prezentuje výběr z 1 338 listů Terézy Novákové, Arne Nováka, Josefa Nováka a Theodora Nováka doprovázený rozsáhlým poznámkovým aparátem a umožňující např. pohodlné vyhledávání.

Čtyřhlas Terézy Novákové

Život s literaturou

Lubomír Doležel

Vzpomínková kniha předního česko-kanadského lingvisty a literárního teoretika zachycuje události jeho života v kontextu historických událostí 20. století: bezstarostné dětství a prvotřídní vzdělání v době Masarykovy republiky, předčasný konec mládí po německé okupaci rodného kraje v září 1938, postavení Čecha ve válčící Německé říši, věznění v nacistických věznicích, osvobození americkou armádou na jaře 1945, studium na Karlově univerzitě v krátkém období demokracie, zhroucení poválečných ideálů po komunistickém převzetí moci, působení v osídlovaném pohraničí, další studium a vědeckou práci v Československé akademii věd, obrodný proces šedesátých let, zrádnou sovětskou invazi, odchod do exilu a dlouholeté univerzitní působení v Kanadě, postupnou reintegraci do české kultury po sametové revoluci. Osobní život je však pouze podložím toho, co je vlastním předmětem těchto pamětí: autorův intelektuální vývoj a zvláště příspěvek ke studiu literatury obecně a české literatury zvlášť. Úvahy literárního teoretika mohou být často příliš složité a abstraktní, Lubomír Doležel ale věří, že se naučil psát o takových tématech nejen přesně, ale i jasně; knihu tedy uvítají i čtenáři, kteří sice s literaturou nežijí nebo nemohou žít, ale chtějí se o ní něco dozvědět, protože je neodmyslitelnou složkou i obrozující silou jejich bytí.

Život s literaturou

Pozdrav ze Schlossbergu

Martin Halata, Dagmar Lieblová (eds.)

Ve svých pamětech se Joseph Rudolph zabývá historií své rodiny i vlastními životními zkušenostmi od dětství a mládí až po dospělost. Popisuje systém školství i výuku na tehdejším gymnáziu, organizaci soudů i požitky tehdejších úředníků. Důležité a zajímavé jsou ovšem jeho vzpomínky na život na Pražském hradě kolem poloviny 19. století. Rovněž se podrobně věnuje některým významným událostem, např. pobytu francouzského krále Karla X. či korunovaci císaře Ferdinanda za českého krále. Zevrubně líčí události roku 1848 v Praze. Kromě historických postřehů se kriticky zamýšlí nad společností 19. století, zejména ve srovnání se stoletím předcházejícím.


Pozdrav ze Schlossbergu

Svět se mnou, svět beze mě

Josef Forbelský

Kniha vzpomínek významného českého hispanisty a překladatele Josefa Forbelského (nar. 1930, Skřivany u Nového Bydžova). Autor vypráví o svém životě, ale zároveň podává svědectví o tom, jak komunistický režim sice do detailů zasahoval do osudů obyčejných lidí, ale pod hladinou života sešněrovaného hesly a směrnicemi nepřestávalo žít společenství lidí, kteří si zachovali vnitřní svobodu a nezávislost. Josef Forbelský studoval na Filozofické fakultě UK v Praze, po absolutoriu v polovině padesátých let až do roku 1969 vyučoval španělštinu na středních školách. V letech 1969–1974 působil na Filozofické fakultě UK jako pedagog v oboru překladatelství a tlumočnictví a poté vyučoval – až do změny režimu v roce 1989 – na Vysoké škole ekonomické v Praze. V roce 1991 se na Filozofické fakultě UK habilitoval a vedl španělské oddělení Ústavu románských studií. Vedle četných odborných studií a článků a knižních doslovů napsal rozsáhlou zásadní příručku Španělská literatura 20. století (1999) nebo pozoruhodnou historickou práci o česko-španělských vztazích v době třicetileté války Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století (Osudy generála Baltasara Marradase) (2006). Nelze pominout jeho bohatou překladatelskou činnost (José Ortega y Gasset, Gabriel García Márquez, Jorge Luis Borges, Lope de Vega ad.; podílel se rovněž na překladech veršů Vladimíra Holana do španělštiny).

Svět se mnou, svět beze mě

Duch a síla

Hugo Vaníček
Jiří Plachý (ed.)

Memoárová literatura s tematikou našeho zahraničního odboje za 2. světové války zažívá po letech nucených zákazů v posledních dvou desetiletích doslova „boom“. Své paměti napsali a vydali generálové i obyčejní vojáci našich zahraničních armád, bojujících ve Francii, Velké Británii, na Středním východě i v SSSR.

Přesto je kniha pamětí pátera Huga Vaníčka doslova jedinečná – poprvé od roku 1945 čtenáři v českém prostředí zprostředkovává pohled katolického kněze, důstojníka duchovní služby československé armády, přímého účastníka bojů na válečné události a vedení zahraničního odboje.

Páter Vaníček, v té době člen řádu Tovaryšstva Ježíšova, patřil mezi první dobrovolníky, kteří se v létě 1939 dali k dispozici rodícímu se odboji. Byl přesvědčen o tom, že síla, i když je použita nutně a ve spravedlivém boji, musí být posvěcena duchem. Ačkoli jeho postavení vojenského duchovního katolického vyznání bylo v převážně ateistickém ovzduší vznikající československé zahraniční armády velmi těžké, statečně a trpělivě působil s dalšími řeholníky v jejích řadách po celou válku, a dokonce byl vyznamenám Československým válečným křížem 1939.

Text pamětí vznikal v polovině šedesátých let, tedy v období celospolečenského uvolnění. Autor, který byl krátce po komunistickém převratu v roce 1948 vyhozen z armády, odsouzen a několik let držen v protizákonné internaci, podává své zážitky z let 1939–1943 s vyrovnaným odstupem, čtivým kultivovaným jazykem a bez hořkosti k těm, kteří již od války mařili jeho dílo.

Kniha je opatřena rozsáhlým poznámkovým aparátem a úvodní studií z pera vědeckého pracovníka FF UK a Vojenského historického ústavu Jiřího Plachého.

Duch a síla

Život novináře

Karel Pacner

Karel Pacner celý život popularizoval na stránkách Mladé fronty/MF Dnes vědu. Nebylo to snadné nejen kvůli složitostem přepisu vědeckého pohledu na daný problém ve čtivý a přitom odborně správný příběh, nýbrž i kvůli dogmatickým příkazům komunistických nadřízených a snaze je chytře obejít. Hodně času věnoval kosmickým letům – a i z nich se po nástupu Sovětů stalo politikum. Jeho největším životním zážitkem byla osobní účast na události vypuštění prvních lidí na Měsíc – na startu Apolla 11 v červenci roku 1969 na Floridě.

Po sametové revoluci se věnoval také nejnovějším dějinám a na žádost České televize i špionáži. Své znalosti uplatnil ve čtyřech desítkách knih, v rozhlase a televizi. 

Základy mnoha kapitol této knihy sepsal autor spíš pro sebe a své blízké už dávno, tak, jak byl po celý život zvyklý pracovat – zapisovat důležité prožitky okamžitě a později záznam doplňovat. V knize nechybí ani zážitky z dětství, ani pikantnosti o jeho novinářských začátcích, prostě jak sám říká, „ píšu o všem, na co jsem si vzpomněl“.

Život novináře

Jdi po skryté stopě

Zdenek Slouka

Kniha pamětí politologa a publicisty Zdenka Slouky (* 1923) v mnoha ohledech překračuje žánr, který na první pohled reprezentuje. Je to dáno především bohatstvím životních osudů autora – brněnský rodák pracoval po válce jako novinář v Peroutkově Svobodných (Lidových) novinách, na konci roku 1948 utekl spolu se svou ženou do Rakouska, přihlásil se jako námezdní dělník na práci v Austrálii, roku 1952 se vrátil do Evropy a pracoval pro americkou armádu jako politický analytik v Západním Německu, byl přeložen do USA a pokračoval v Pentagonu, nastoupil jako redaktor Rádia Svobodná Evropa v New Yorku, studoval politologii na New York University, složil doktorát na Columbia University, kde poté vyučoval jako profesor mezinárodní politologie a zažil mimo jiné i revoluční rok 1968, následně vystřídal řadu prestižních profesorských míst po Spojených státech, nicméně hned po roce 1989 se začal vracet do České republiky a podílel se na obnově akademického a univerzitního života ve svobodných poměrech. Sloukovy paměti ovšem nejsou jen chronologickým záznamem života, jsou v první řadě neustávajícím kroužením nad klíčovou otázkou formování politického vědomí člověka v širokém slova smyslu, tedy reflektovaného postoje jedince uvnitř společnosti, v autorově případě navíc i ve společnosti cizí, exilové.
Líčení Zdenka Slouky je mimořádným svědectvím nejen o nikdy nekončící cestě člověka za pochopením vlastního života, ale též o exilu jako bolestné konstantě lidského osudu, a v neposlední řadě je svědectvím o celém dramatickém dvacátém století.

Světla paměti

Zuzana Švabinská

Autorka, paní Zuzana Švabinská (nar. 1912–2004), byla dcerou malíře Rudolfa Vejrycha a adoptivní dcerou slavného malíře a grafika Maxe Švabinského. Její kniha má všechny vlastnosti nezbytné pro dobrou vzpomínkovou literaturu: bohatou látku, zahrnující téměř celé dvacáté století, s velkým, trochu neobvyklým milostným a rodinným příběhem na pozadí historických peripetií, množství známých osobností především z oblasti uměleckého života a v neposlední řadě autorčin velký vypravěčský talent a schopnost čtivě psát. Kniha je strhujícím vyprávěním o Maxi Švabinském, významném umělci, jehož tvorba byla a dodnes je předmětem velmi rozporných hodnocení, upřímným a cenným svědectvím doby i poutavým čtením plným zajímavých postřehů a detailů.

Světla paměti

Naděje a omyly. Vzpomínky na onu dobu.

Karel Löbl

Karel Löbl se narodil 21. 9. 1925 v Praze, v rodině strojního inženýra. Po druhé světové válce navázal na povolání svého otce a v padesátých a šedesátých letech pracoval ve Státním výzkumném ústavu materiálu. Jeho profesní dráha však nebyla jen drahou technického odborníka, nýbrž i aktivního politika. Kniha jeho vzpomínek Naděje a omyly začíná poutavým líčením autorova dětství a mládí, strávených na Vinohradech a Zahradním Městě v ovzduší první republiky a protektorátu, záhy však přechází k nadějeplným a dynamickým poválečným létům. Autor zachycuje své aktivity v rámci národně socialistické mládeže, její potýkání se s komunistickými rivaly, tajnou poúnorovou návštěvu prezidenta Beneše i svůj vztah k Emanuelu Šlechtovi, kterého poznal nejen jako předsedu Československé strany socialistické, ale také jako rodinného přítele a svého pedagoga. V druhé polovině knihy pak popisuje své dvacetileté působení v české normalizační vládě, včetně listopadového, či přesněji prosincového předání moci. Jeho paměti čtenáře zaujmou jak svým skrytě ironickým stylem, tak hlediskem, z něhož je v nich na období vedoucí úlohy KSČ nahlíženo. Sám autor tuto pozici nazval mezaninem moci.

Naděje a omyly. Vzpomínky na onu dobu.

Slovo za slovem.

Stanislav Rubáš a kolektiv

Kniha rozhovorů s dvaceti sedmi představiteli nejstarší generace (data narození v období 1920–1935) našich překladatelů (mezi jinými Josef Čermák, Josef Forbelský, Ludvík Kundera, Vladimír Mikeš, Antonín Přidal či Josef Škvorecký), kterou připravili pracovníci Ústavu translatologie Filozofické fakulty UK. Jednotlivá vyprávění, ať už se týkají překladů z literatury psané anglicky, francouzsky, italsky, německy, rusky či španělsky, nebo překladů z literatur u nás o dost méně známých, jako je ta dánská, estonská, islandská, japonská, norská, polská, slovenská či srbocharvátská, mohou sloužit nejen jako průvodce po cizích literárních krajinách, ale také např. nechávají čtenáře nahlédnout do nakladatelské a překladatelské praxe v období minulého režimu a porovnat její nedostatky (cenzura i autocezura, praxe takzvaného „pokrývání“ překladatelů v nemilosti apod.) s nešvary, které v této oblasti naopak zavládly v době porevoluční.

Slovo za slovem.

Několik dnů

Fedor Gál

„Psaní je má celoživotní obsese – nejdříve to bylo psaní odborné, potom spíše populárně-vědecká literatura a publicistika, a jak stárnu, začínám psaním reflektovat především své niterné pocity a textem komunikovat s lidmi,“ přiznává Fedor Gál na své webové stránce. Pro titul Několik dnů je to výstižná charakteristika. Mezi témata, která autora dlouhodobě zajímají a o nichž nepřestává uvažovat a hlavně psát (v poslední době především formou blogu), patří rasismus, občanská aktivita a solidarita i její hranice, fenomén davu a nově i takzvaného e-davu, kolaborace, korupce a populismus v politice apod. Časem k nim přibyly úvahy o stárnutí, umírání, smrti či Bohu. Mozaika starších textů a autorových dnešních komentářů k nim, úryvků z děl od čínského buddhistického mnicha z 9. století Šu-la-ceho po Portugalce Fernanda Pessou i velmi osobních glos skládá obraz vnitřního světa tvůrčí osobnosti, která nepředkládá čtenářům své pravdy, ale vybízí je k přemýšlení a k případnému dialogu.


Titul můžete také zakoupit jako e-knihu.

Několik dnů

Kdy skončí naše utrpení

Ilse Weberová

Ilse Weberová se narodila v roce 1903 ve Vítkovicích u Moravské Ostravy v židovské rodině a již ve 20. a 30. letech minulého století vydala jako německy píšící autorka tři knížky pro děti. V té době si také dopisovala s Karlem Čapkem. Autorčiny životní osudy od nástupu nacismu v Německu až do deportace do Terezína v roce 1942 jsou dokumentovány v jejích dopisech švédské přítelkyni Lilian a později i Lilianině matce, která se ve Švédsku ujala Ilsina staršího syna. Terezínské období Ilse Weberové, kdy byla internována s manželem a mladším synem, je jedinečně dokumentováno její poezií, kterou v letech 1942-1944 napsala a jež se díky důmyslné skrýši v ghettu dochovala a autorku přežila. Ilse Weberová, která se v Terezíně především starala o nemocné děti, se v roce 1944 dobrovolně přihlásila k dětskému transportu do Osvětimi, do něhož byl zařazen i její mladší synek Tomáš, a bezprostředně po příjezdu do vyhlazovacího tábora byla i se všemi dětmi zavražděna v plynové komoře.

Editorka německého vydání Ulrike Migdal ve svém doslovu zmapovala osudy celé její rodiny. Tato kniha je unikátním svědectvím o tragickém osudu jedné z mnoha obětí holokaustu, nadané a obdivuhodné ženy, československé občanky a vlastenky, kterou zavraždil německý nacismus. Přeložila Zlata Kufnerová.

Kdy skončí naše utrpení

Žil jsem ve středověku

Jiří Kejř

Vzpomínky Jiřího Kejře (* 1921), historika specializujícího se na právní dějiny středověku, nejsou a ani nechtějí být obsáhlými a zásadními memoáry, které by měly odhalit závažné události a vystihnout velké osudy jejich protagonistů. Jsou to spíš vzpomínky, které se mu vynořují v paměti od mládí až do současnosti a jsou určeny jeho blízkým přátelům a kolegům a také na památku jeho vnukům, kteří žijí v odlišné době, než jaká byla údělem jeho generace. Jiří Kejř vystudoval právnickou fakultu a po celý život působil na několika pracovištích Akademie věd, kde se zabýval svým oborem – právními dějinami středověku. V jeho životě nedošlo k sensačním událostem ani k napínavým životním zvratům – jeho prostředím je jeho ústav a kruh odborných znalců. V textu vzpomínek se objeví řada jeho kolegů, přátel, ale i významných zahraničních vědců. Jeho život je nerozlučně spojen především s jeho dílem, takže vzpomíná i na některé publikace nebo články, jimiž se zabýval v průběhu úctyhodných téměř šesti desetiletí své práce.

Žil jsem ve středověku

Sešity z podivné války

Jean - Paul Sartre

Sešity z podivné války (září 1939--březen 1940) francouzského spisovatele a existenciálního filosofa Jeana-Paula Sartra (1905--1980) vycházejí u nás poprvé (z Carnets de la drôle guerre, Gallimard, 1995, je přeložil Michal Novotný). Sartre je začal psát od prvních zářijových dnů 1939, když se po vstupu Francie do války s Německem nechal mezi prvními 2. září mobilizovat, dobrovolně opustil skvělou kariéru (již publikoval např. Nevolnost, Zeď, Imaginárno, učil na prestižní École normale supérieure…) a odjel v roli meteorologa do posádky v porýnském Marmoutier. V prohnilém ovzduší „podivné války“ – několikaměsíčního vyčkávání zbraní a rafinovaného působení nacistické propagandy na podlomení ducha francouzských vojáků, měl na psaní dost klidu, mohl rozvíjet svou filosofii, ovlivněnou E. Husserlem a hlavně M. Heideggerem, téměř dokončit Bytí a nicotu, uvažovat o politice, přečíst a kriticky analyzovat úctyhodné množství literatury, a především uvažovat o lidských postojích ke světu, a zvláště o sobě. „Chci se změnit,“ píše na několika místech deníku. Jde hlavně o přerod pacifisty a antimilitaristy k člověku, jenž chce pochopit a přijmout válku jako svou „lidskou skutečnost“, do níž „byl vržen“. Z patnácti sešitů, jež Sartre popsal, než r. 1940 padl do zajetí, a jež hodlal vzhledem k deníkové upřímnosti publikovat až po své smrti, se jich zachovalo šest. Českému čtenáři přinesou mnoho cenných poznatků o dynamice uvažování jedné z nejvýznamnějších osobností 20. století. Přeložil Michal Novotný.

Sešity z podivné války

Profesor Čeněk Strouhal

Eugen Strouhal

Tato kniha je věnována významné postavě naší vědy Čeňku Strouhalovi, prvnímu profesorovi experimentální fyziky na české univerzitě v Praze. Autor přibližuje jeho vědecký, pedagogický i organizační odkaz, ale i jeho osobní život. Strouhal se uplatnil jako vynikající a oblíbený pedagog, autor mnoha vysokoškolských učebnic, ale i jako zdatný diplomat a organizátor. Postavil se do čela úsilí českých profesorů filozofické fakulty o výstavbu nových budov pro její stísněné ústavy a významnou měrou se zasloužil o vybudování nového fyzikálního ústavu. Autor shromáždil ze zachovaných dopisů členům rodiny a pátráním po mnoha archivech jedinečný soubor Strouhalových dopisů, odhalujících nejen dosud neznámé pozadí některých událostí jeho života, nýbrž i dokreslujících jeho povahové rysy a vzácný lidský charakter.

Profesor Čeněk Strouhal

Vykořeněný aneb pohled odjinud

Tomáš Gál

Kniha pamětí emeritního profesora Tomáše Gála s přiléhavým názvem Vykořeněný nebo Pohled odjinud představuje svědectví o vlivu velkých dějin dvacátého století na osud jedince, ale i o moci omylů a náhodných setkání, odvaze riskovat a o umění rozhodnout se v pravý čas. Autor a hlavní protagonista se narodil v roce 1926 v Žilině. Ve svých vzpomínkách postupně zaznamenává rodinnou genealogii, dětství, dospívání na pozadí druhé světové války radikálně zasažené transportem do Osvětimi. Válečné zážitky autor z jakési obavy před opakováním mnohokrát literárně zpracovaného líčí věcně, jako by usiloval o rychlé překlenutí válečných let, a svou pozornost upírá spíše ke světlým okamžikům a humorným momentům. Následuje obraz poválečného optimismu a vysokoškolských let v Praze ovlivněných snahou dohnat ztracené mládí, dále popis peripetií autorovy odborné dráhy napříč matematikou, chemií, fyzikální chemií až k jeho specializaci − lineárnímu programování. Autor ve své konfesi místy tíhne až k hrabalovskému vypravěčství, anekdotičnosti a reportérství jím mnohokrát vzpomínaného E. E. Kische. V závěru se potom obloukem vrací k pokračování rodinné genealogie a potvrzuje, že vše, co se stalo, mělo svůj smysl.

Kniha vyšla s podporou Nadačního fondu obětem holocaustu.

Vykořeněný aneb pohled odjinud

Vzpomínky a myšlenky, mládí v Německu

Golo Mann

Golo Mann (1909–1994), syn slavného německého spisovatele Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929, a sám úspěšný spisovatel a historik, ve své autobiografii líčí své dětství a mládí v letech 1909–1933 strávené výlučně v Německu. Autor, oceněný řadou literárních cen (např. Goethova cena města Frankfurtu nad Mohanem za rok 1985), popisuje rodný dům s imponující postavou otce, rané dojmy literatury, hudby a divadla, školní léta i působení ve skautu, pobyt v internátu na zámku Salem, svá studia, která po maturitě absolvoval v Mnichově, Berlíně a Heidelbergu, píše také o Carlu Jaspersovi, socialistickém studentském svazu, svých prvních textech a snaze působit proti duchu vzmáhajícího se nacistického hnutí, o Výmarské republice a všem, co v zárodcích předjímalo vývoj v budoucí třetí říši. Mannova kniha je „moudrá a současně, navzdory vší hořkosti, svým způsobem veselá“ (Marcel Reich-Ranicki). Přeložil Ondřej Sekal.

Vzpomínky a myšlenky, mládí v Německu

Život a dílo Vladimíra Tardyho

Alena Plháková, Olga Pechová

Cílem knihy je oživit zájem o dílo profesora Karlovy univerzity Vladimíra Tardyho (1906–1987), prominentního českého psychologa 20. století. V první části je Tardyho životní příběh začleněn do kontextu dramatických společenských změn ve střední a východní Evropě, které se v bývalém Československu projevily dvěma vlnami politické represe. Další čtyři části jsou věnovány Tardyho odbornému přínosu v oblasti filosofie, psychologie osobnosti, dějin psychologie a grafologie, a to včetně ohlasů jeho práce. Autorky vycházely z Tardyho publikovaných i nepublikovaných studií, z jeho deníků, osobní korespondence, ze vzpomínek pamětníků i z nově zpřístupněných archivních materiálů. V příloze čtenář nalezne úplnou bibliografii Tardyho díla, včetně 130 recenzí, chronologický přehled významných událostí jeho života a rozhovor s docentem Karlem Balcarem, který byl Tardyho studentem i spolupracovníkem

Život a dílo Vladimíra Tardyho

Pro vlast

Miloslav Rechcígl

Jedinečná kniha, napsaná původně v angličtině (On Behalf of Their Homeland) jedním z dlouholetých činovníků a předsedů exilové Společnosti pro vědy a umění (SVU) Miloslavem Rechcíglem ml. (* 1930 v Mladé Boleslavi), o jedinečné celosvětové organizaci, která vykonala mnohé pro zahraniční reputaci Československa a jeho nástupnických států. Společnost pro vědy a umění založili v roce 1958 čeští a slovenští intelektuálové v zahraničí, kteří byli nuceni opustit rodnou zemi po násilném komunistickém převratu v roce 1948. Činnost Společnosti, která odráží lásku a oddanost zahraničních Čechů a Slováků k jejich rodné vlasti a tvoří nedílnou součást české a slovenské kulturní historie, se rozvíjela především ve Spojených státech amerických, ale postupně Společnost prostřednictvím místních skupin rozšířila svou působnost i do zemí západní Evropy či Austrálie. Miloslav Rechcígl ve své knize, která slučuje přednosti pečlivé historické práce i očitého svědectví jednoho z nejvýznamnějších účastníků popisovaných dějů, zdokumentoval důležité události a aktivity Společnosti pro budoucí historiky a dal nahlédnout do pozadí jejích důležitých rozhodnutí. Součástí knihy je nejen bohatá obrazová dokumentace, ale také textové přílohy zahrnující např. zdravice amerických prezidentů Geralda Forda, Jimmyho Cartera a Ronalda Reagana.

Pro vlast

Na vlastní kůži

Heda Margoliová-Kovályová

V knize Na vlastní kůži zachycuje Heda Kovályová-Margoliová, manželka Rudolfa Margolia, popraveného v politických procesech r. 1952, své životní vzpomínky od 2. světové války až do roku 1968: útěk z koncentračního tábora, posléze život v dusné atmosféře padesátých let, krutý úděl po mužově popravě v roce 1952. Kniha vyšla poprvé v r. 1972 v nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty Eight Publishers v Torontu, byla přeložena do mnoha jazyků a setkala se se zcela mimořádným ohlasem.

Na vlastní kůži

Život není jen náhoda

Ivan Kratochvíl

Paměti Ivana Kratochvíla (*1937), rodáka z jihomoravského Podivína, začínají ve válečném roce 1944 a končí rokem 2001, ve kterém zemřela jeho první manželka. Jeho vzpomínky na dětství střídají zážitky let studentských, aby se poté koncentrovaly na jeho manažerské povolání, kterému věnoval celý svůj profesní život.Svoji kariéru zahájil v Králodvorských cementárnách, následně působil v Radotínských cementárnách a vápenicích, poté pracoval v pražském Keramoprojektu a svoje řídicí aktivity ukončil jako generální ředitel akciové společnosti Českomoravský cement.Publikace je charakterizována dvěma rovinami vyprávění: konstantní - tvořenou fakty, dějinami, skutečnostmi, vlastním životním příběhem, proměnná pak obsahuje komentáře k různým dějinným událostem či úvahy nadčasové. V těchto svých reflexích se autor zamýšlí nad mnoha souvislostmi dějin a nad bohatostí a pestrostí života. Ivan Kratochvíl patří k těm řídicí pracovníkům, kteří dovedli přemostit dvě epochy – tu před rokem 1938 s tou, která nastoupila po roce 1989. Nedělali to z nějakých politických důvodů, ale protože tak byli vychováni a tak se to i patřilo.Kniha je poutavá pro lidský příběh chlapce z moravské vísky, který to dotáhl až na generálního ředitele a manažera roku. Ale není to nějaký americký sen, je to jen českomoravský příběh o práci, schopnostech a štěstí.

Život není jen náhoda

Jak rád jsem žil. Paměti MUDr. Ctibora Bezděka

Ctibor Bezděk

MUDr. Ctibor Hugo Bezděk (1872–1956), český lékař, filantrop a myslitel, prožil pestrý a smysluplný život. Mnohé prožitky zaznamenal ve svých cestopisných a povídkových knížkách, podrobné svědectví o svých osudech a své práci posléze podal v rozsáhlých pamětech – Jak rád jsem žil... Vypráví tu nejen o svém dětství, jež na konci 19. století prožil jako sirotek u příbuzných na jižní Moravě, ale vzpomíná i na studia medicíny ve Vídni, kde aktivně působil ve vlasteneckých spolcích, a na svou službu u rakouského válečného námořnictva, během níž učil negramotné námořníky číst a psát. Bezděkův život byl příkladem opravdové, konkrétními činy naplňované lásky k bližnímu a víry v Boha. Jeho životním cílem bylo pomáhat trpícím, v čemž mu obětavě pomáhala jeho manželka Varvara, jedna z prvních vystudovaných ruských lékařek vůbec. Do své rodiny postupně přijal dvaačtyřicet slovenských a povolžských bezprizorních dětí a poskytl jim domov. V Ružomberku stál při zrodu Československého červeného kříže. Zajímal se o historii, hudbu a divadlo, psal beletrii i filosofické eseje, které dodnes osloví čtenáře bohatstvím myšlenek. Přátelil se s mnoha význačnými osobnostmi tehdejší doby, mimo jiné s Přemyslem Pittrem nebo s Alicí Masarykovou. Postřehy z lékařského působení, a teorie, že nemoc fyzického těla bývá projevem poruch, které nastaly v duševním životě, se staly základem jeho originální léčebné metody. Dodnes aktuální kniha Etikoterapie. Záhada nemoci a smrti (1931) zaujala i T. G. Masaryka, jenž pozval autora i jeho manželku na návštěvu do Lán. Ctibor Bezděk neúnavně pracoval jako lékař až do konce svého života. Rukopis jeho pamětí, zabavený Státní bezpečností při domovní prohlídce v roce 1953, nenávratně zmizel v archivech Ministerstva vnitra. Kopie textu, z něhož vznikla tato kniha, se našla před deseti lety naprostou náhodou…

Jak rád jsem žil. Paměti MUDr. Ctibora Bezděka
Ocenění Dotisk

Moje šílené století

Ivan Klíma

Ivan Klíma ve svých pamětech nazval minulé století „šíleným“. Učinil v něm zkušenost dvou zhoubných diktatur a byl to úsek dějin, kterému nejsme s to porozumět, stejně jako nerozumíme šílenému člověku. „Je to podivný svět, kde člověk musí odpovídat na otázku, proč ho jako dítě nezavraždili,“ píše v reakci na skrytou otázku některých, jak je možné, že se jeho rodina vrátila z Terezína živá. A pak je tu další otázka, tentokrát mnohých: Jak to, že demokrat a po sovětské okupaci disident komunistického režimu býval komunistou? I s touto otázkou a mnoha s ní souvisejícími se autor pamětí Moje šílené století rozhodl vypořádat. Vypráví proto nejen příběh svůj a svých blízkých a přátel, události doby, ve které žil, jak je v pamětech běžné, ale hledá pro to podstatné, co se stalo, i filosofické vysvětlení. A tak je tento první díl Klímových pamětí proložen řadou esejů -- o mezní zkušenosti, o vítězích a poražených, o diktatuře a diktátorech, mstě a odplatě, o potřebě víry, o utopiích, revolucích, zradě vzdělanců atd. Díky autorovým bohatým zkušenostem z českého literárního prostředí se čtenář pochopitelně dočte i mnoho zajímavého z minulosti jeho kolegů, rovněž známých spisovatelů. Co by však bylo marné v těchto memoárech hledat, jsou bohapusté klepy.

Moje šílené století
Dotisk

Moje šílené století II

Ivan Klíma

Ve druhém svazku pamětí Ivana Klímy, jejichž první část Moje šílené století po zásluze ocenili účastníci ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2009, se ocitáme v „horkém létě“ roku 1967. Čtenář právem tuší, že se autorův život, stejně jako život celé země, brzy ocitne v politických turbulencích. Tak jako v prvním díle pamětí i zde Klíma poutavě líčí nejen peripetie vlastního myšlení a osudů svých a své rodiny, ale i podstatné události v zemi a jejich reflexi ve světě, okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, která ho zastihla v Anglii, první měsíce po vpádu vojsk a hubené naděje na pokračování v tendencích pražského jara za přítomnosti sovětské armády. Ještě než zemi znovu oddělila od západní kultury železná opona, je pozván do Spojených států, kde by mohl s rodinou zůstat. České kořeny a sepětí s rodným jazykem jej však přivádějí zpátky, aby prožil spolu s ostatními dvacet let v období, jemuž se dostalo podivného názvu „normalizace“. Přitom skoro nic není v letech 1969 - 1989 tak úplně normální. V lidských myslích naopak dochází k schizofrenii mezi soukromým a veřejným, a ti, kteří se tomu snaží čelit, jsou často zbaveni možnosti dělat svou práci. Patologická atmosféra ve společnosti se vtírá i do intimních životů, rozpadají se rodinné a milostné vztahy, lámou se charaktery. Je těžké, ale i nutné to přiznat. S iniciativou statečných kolem Charty 77 přichází čas dalších aktivit a rozhodnutí... I tentokrát jsou paměti proloženy eseji, v nichž autor zobecňuje základní rysy „šíleného století“.

Moje šílené století II

Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem

Pavel Kohout

Nic nemůže tento soubor čtyř děl představujících samostatnou linii tvorby dramatika, scénáristy, romanopisce a fejetonisty Pavla Kohouta charakterizovat přesněji než nadtitul. Tisíc roků, které mu slíbil Hitler, a věčné časy prorokované Stalinem nakonec vyústily v paralelní úsilí disidentů reprezentovaných kolegou, přítelem a pak prezidentem Václavem Havlem vrátit zemi demokracii, jež bylo dík osvíceným státníkům Západu i šťastným hvězdám korunováno úspěchem.

Zatím poslední, čtvrtá část memoárománů Pavla Kohouta vychází poprvé v tomto svazku pod názvem Předběžná bilance. Je to kapitola rozsahem nejmenší, ale z hlediska čtenářů, kteří už možná některou ze vzpomínkových knih přečetli, možná nejdůležitější: autor nás vede svým životem až do dnešních dnů a opět, jako v celých svých pamětech, se nevyhýbá kontroverzním otázkám – a jakoby je od čtenářů očekával, rovnou na ně po svém odpovídá. Všichni, kdo byli dosud k životním postojům Pavla Kohouta rezervovaní, nebo dokonce odmítaví, měli by si jeho Život s Hitlerem, Stalinem a Havlem přečíst. Mohli by být překvapeni, s jakou otevřeností a snahou vyrovnat se s vlastními omyly a pochybeními se autor dává publiku v plen... Ano, je v tom i dovednost úspěšného dramatika, spisovatele a poválečného proslulého mládežnického poety, který ví, jak čtenáře či diváka zaujmout, ale je tam ještě něco navíc, co v mnohých pamětech osobností postrádáme: úzkostlivá snaha nesvalovat vinu za své činy a postoje na někoho či něco jiného.

Stejnojmenné představení můžete navštívit v divadle Viola, premiéra 18. května 2011.

Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem

Padělatel

Cioma Schönhaus

Cioma Schönhaus se narodil v roce 1922 v Berlíně jako syn ruských emigrantů židovského původu. Za nacistické diktatury na poslední chvíli jen o vlas unikl transportu do vyhlazovacích koncentračních táborů, v nichž zahynuli jeho rodiče i větší část jeho širší rodiny, a v letech 1942–1943 se změněnými identitami ilegálně pobýval v nacisty ovládaném Berlíně. Vlastnoručně falzifikovanými dokumenty nejen chránil sebe sama, ale především také dopomohl k útěku do zahraničí stovkám dalších pronásledovaných lidí, kteří by bez jeho pomoci s největší pravděpodobností byli odsouzeni k smrti. Posléze na něho byl po udání gestapu vydán zatykač, nicméně 3. října 1943 se mu podařilo s pomocí padělaných dokumentů utéct na kole do Švýcarska, kde se dočkal konce války, vystudoval grafiku, germanistiku a psychologii a nakonec založil vlastní grafický ateliér. Ve své vzpomínkové knize, přeložené již do několika jazyků, tento „zachráněný zachránce“ (jak ho ve svém článku nazval prestižní německý týdeník Die Zeit) vypráví poutavé, často až neuvěřitelně znějící příběhy z pohnuté doby svého života v národněsocialistickém Berlíně.

Padělatel

Evropa v rodině

Maria Czapska

Vzpomínky Marie Czapské (* 1894 v Praze, † 1981 v Paříži), hraběnky pocházející z jednoho z nejbohatších rodů usazených na někdejším polsko-litevském území, jsou nejen archeologií rodinné paměti, v níž vystupují přední evropští politici, diplomati a důstojníci 18. a 19. století a kde se stýkají šlechtické rodiny z Ruska, Polska, Livonska, Rakouska či Čech (matkou Marie Czapské byla Josefina z děčínské větve rodu Thun-Hohensteinů, usazených v Čechách), ale především vzpomínkami na obrovský politický a mentální převrat, který se ve střední a východní Evropě odehrál po první světové válce, během něhož celý tento „svět včerejška“ zanikl. Velké dějiny státníků a celých oblastí jsou tak transformovány optikou dívky, která je nahlíží zezdola, z uzavřeného prostředí rodového sídla poblíž Minsku, a která prožívá vlastní komplikované zrání jak na pozadí hroutícího se světa velkých monarchií, tak v atmosféře povstávání nových států a idejí. Díky tomu jsou paměti Marie Czapské působivým svědectvím nejen o zaniklé slávě multikulturního regionu táhnoucího se přes dnešní Polsko, Litvu, Bělorusko a Ukrajinu, ale též o duchu, který formoval celou poválečnou Evropu.
Evropa v rodině
Dotisk

Jen jeden osud

Lukáš Babka, Radka Bzonková (eds.)

Antologie představuje dvacet textů vzpomínkového a literárního charakteru, které se vzdor tomu, že je nepsali zavedení autoři, vyznačují vysokou úrovní a podávají působivý obraz života v sovětském Gulagu od dvacátých do padesátých let 20. století. Autoři zachycují různá prostředí i fáze lágrového života. Antologie je opatřena úvodními statěmi obou editorů, které se zabývají tematikou Gulagu z hlediska historického a literárněvědného.

Z ruštiny přeložili Radka Bzonková, Libor Dvořák, Jana Kleňhová, Alena Machoninová, Veronika Mistrová a Ivana Ryčlová.

Jen jeden osud

Cesta na severozápad

Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer
Petr Blažek, Olga Bezděková (eds.)

Na konci padesátých let bratři Mašínové a Milan Paumer popsali svou dramatickou cestu do Západního Berlína, kterou na podzim 1953 podnikli společně se svými dvěma přáteli (Zbyněk Janata a Václav Švéda však byli po přestřelkách zatčeni a později popraveni). Teprve po padesáti letech se čtenáři mohou sami seznámit s autentickými vzpomínkami osob, jejichž jména se stala symbolem ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu. Vydaný rukopis je nejen jejich cenným svědectvím, ale rovněž strhujícím literárním dílem i pozoruhodným dobovým dokumentem. Je doplněn historickou studií o postavení skupiny bratří Mašínů v rámci protikomunistického odboje v Československu a stručným doslovem, v němž je popsán právní kontext její činnosti. Součástí publikace je rozsáhlá obrazová příloha, v níž jsou většinou poprvé publikovány dobové fotografie a kopie archivních dokumentů.

http://www.academia.cz/fotogalerie/krest-knihy-cesta-na-severozapad-utek-z-csr.html

Podívejte se na video křtu Cesty na severozápad:

http://www.youtube.com/watch?v=60DdRqu90Fc

Cesta na severozápad

Vlny vzpomínek

Pavel Spunar

Knihy vzpomínek, mozaiky individuálních lidských osudů, obohacují naše představy o jakékoli historické etapě svou bezprostředností i konkrétními prožitky. Pavel Spunar (* 1928) vyrostl v pražské intelektuální rodině s bohatými kulturními kořeny i zázemím, kde ještě doznívaly tradice měšťanské kultury konce 19. století. Autor přiblížil své dětství i gymnaziální studia za války a vykreslil prostředí pražské Filozofické fakulty Karlovy univerzity v přelomových letech 1947 – 1952. Většinu svých vzpomínek však věnoval svému působení v ústavech Československé a České akademie věd. Kniha je zalidněna charakteristikami učitelů, přátel a kolegů doma i v zahraničí. Vzpomínky svědčí o autorově hlubokém vztahu k Akademii věd a připomínají, že mladá poválečná generace nebyla zdaleka tak omámena dobovými komunistickými hesly, jak se někdy mylně předpokládá.

Vlny vzpomínek

Josef Borovička

Jiří Lach

Monografie věnovaná životu a dílu českého historika a archiváře (1885–1971). Josef Borovička byl po vzniku samostatné republiky spolutvůrcem (spolu s Kamilem Kroftou) československé archivní sítě. Ve 30. letech byl profesorem obecných dějin na Komenského univerzitě v Bratislavě, roku 1939 byl jmenován profesorem politických dějin na Masarykově univerzitě v Brně. Po osvobození Borovička v letech 1945–1947 vedl archiv ministerstva vnitra, ale po komunistickém převratu roku 1948 byl perzekvován a několik let z politických důvodů vězněn.
Autor při svém sledování osudů a především odborné práce Josefa Borovičky podává také výstižný obraz tragických peripetií vývoje v Československu 20. století.

Josef Borovička

Jdi po skryté stopě

Zdenek Slouka

Kniha pamětí politologa a publicisty Zdenka Slouky (* 1923) v mnoha ohledech překračuje žánr, který na první pohled reprezentuje. Je to dáno především bohatstvím životních osudů autora – brněnský rodák pracoval po válce jako novinář v Peroutkově Svobodných (Lidových) novinách, na konci roku 1948 utekl spolu se svou ženou do Rakouska, přihlásil se jako námezdní dělník na práci v Austrálii, roku 1952 se vrátil do Evropy a pracoval pro americkou armádu jako politický analytik v Západním Německu, byl přeložen do USA a pokračoval v Pentagonu, nastoupil jako redaktor Rádia Svobodná Evropa v New Yorku, studoval politologii na New York University, složil doktorát na Columbia University, kde poté vyučoval jako profesor mezinárodní politologie a zažil mimo jiné i revoluční rok 1968, následně vystřídal řadu prestižních profesorských míst po Spojených státech, nicméně hned po roce 1989 se začal vracet do České republiky a podílel se na obnově akademického a univerzitního života ve svobodných poměrech. Sloukovy paměti ovšem nejsou jen chronologickým záznamem života, jsou v první řadě neustávajícím kroužením nad klíčovou otázkou formování politického vědomí člověka v širokém slova smyslu, tedy reflektovaného postoje jedince uvnitř společnosti, v autorově případě navíc i ve společnosti cizí, exilové.
Líčení Zdenka Slouky je mimořádným svědectvím nejen o nikdy nekončící cestě člověka za pochopením vlastního života, ale též o exilu jako bolestné konstantě lidského osudu, a v neposlední řadě je svědectvím o celém dramatickém dvacátém století.

Jdi po skryté stopě
Dotisk

Životy ve vypůjčeném čase

Rudolf Roden, Eva Rodenová

Kniha vzpomínek manželů Rodenových je téměř neuvěřitelným příběhem o síle lásky, vytrvalosti, důmyslnosti, věrnosti a vzájemné pomoci dvou mladých lidí, kterým se díky tomu podařilo uniknout krutému osudu, jaký byl určen všem osvětimským vězňům židovského původu. Oba paralelní texty, Evy a Rudy, popisují osudy autorů a jejich rodin od doby před válkou až po léta poválečná a jsou úžasným svědectvím o nezměrné vůli k přežití v těch nejnelidštějších podmínkách a jedním z nejpozoruhodnějších příspěvků k tématu, v literatuře poměrně bohatě zastoupenému. Rodenovi se vzali před šedesáti pěti lety v terezínském ghettu a dodnes spolu žijí plný a bohatý život v Kanadě, obklopeni početnou rodinou.

Životy ve vypůjčeném čase

Pro koho je medicína

Pavel Jerie

Když začal MUDr. Pavel Jerie (nar. 1927) -- známý český kardiolog, žijící od konce šedesátých let ve Švýcarsku, autor vyhledávané učebnice Kardiologie praktického lékaře a mnoha odborných článků -- psát tyto své paměti, zřejmě sám netušil, že ho řád jeho mysli nakonec svede z líčení života běhu k nadosobní kritické úvaze o stavu medicíny a zdravotnictví v naší době. Vzniklo unikátní dílo, nazvané příznačně Pro koho je medicína? Autor v něm vzpomínky na dětství, rodinu, přátele, studium, na práci v severočeských nemocnicích Mostě a Ústí nad Labem a později ve švýcarských farmakologických firmách, kde se účastnil výzkumu nových léků a hodně cestoval, propojil s výklady odborných témat, jimiž se zabýval jako kardiolog. Seznamuje mladší generaci s velkými osobnostmi (H. G. Adler, J. Bělehrádek, J.Brod, V. Fischl, V. Ganz, J. M. Lochmann a mnozí jiní), jež osobně poznal, i s náčrtem vývoje medicíny od druhé půli 20. století až k dnešním dnům. V závěrečných kapitolách apeluje na politiky, zdravotníky a především lékaře, aby se zamysleli nad dehumanizací medicíny, v níž nad lidským přístupem převládla „zázračná“ technika, nevedoucí často k výsledku – zdraví pro co nejvíc lidí. Nabízí i podněty ke zlepšení stavu, jež bude nezbytné v čase nastávající ekonomické krize.
Zvolený přístup k textu nikterak neochudí čtenáře, kteří mají v oblibě knihy s lékařskou tématikou, ani ty, co rádi čtou biografie vzdělaných Čechů. Paměti dr. Pavla Jerie prolíná láska k rodině, která ho vychovala v úctě k evangelické tradici a demokracii, a hlavně osobou prastrýce Josefa (významného porodníka prof. Josefa Jerie) v něm raně probudila zájem o lékařství; upínají se k přátelství jako nesmrtelné hodnotě, k pozitivním stránkám české historie, a pochopitelně i k rodinnému zázemí a ryze lidsky i ke všemu příjemnému, co život přináší.

Pro koho je medicína
Ocenění Dotisk

Deníky I., II.

Sándor Márai

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943–1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností.

Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným pozorovatelem.

Deníky I., II.

Deník

Rut Laskierová

Svědectví napsaná dívkami ve školním věku nabízejí úhel ještě dětského pohledu na dobovou společnost a každodenní život. Každodenní život odehrávající se ve stínu války a nebezpečí má samozřejmě svá temná specifika. Takový je Deník Rutky Laskierové, který zachycuje několik měsíců života vnímavé čtrnáctileté dívky, Židovky, začínající tušit, že ona i její blízcí brzy zahynou v plynových komorách. Deník si psala v průběhu prvních měsíců roku 1943 v malém polském městě – nejprve v běžných podmínkách, pak v těsných prostorách ghetta.

Jako povinná by četba deníku měla být předepsána všem popíračům holocaustu. Osobní výpověď dívky, která přestává být dítětem v době počínající persekuce židovského obyvatelstva Polska, je totiž mimořádně silná. Navzdory stupňujícím se omezením, která autorce nejprve znemožnila pokračovat ve studiu, se Ruth snaží žít běžný život a čelit tragickým událostem, třebaže ty postupně otupují její vnímavost. Dikce jejího deníku se nemění, ať píše o prvních láskách či krutostech německých vojáků. Její reflexe blížící se tragédie, byť časově omezená a rozvíjená na relativně malé ploše, působí stejně emotivně jako výpověď Holanďanky Anny Frankové, s níž bývá deník Ruth Laskierové srovnáván. Na rozdíl od proslulejší výpovědi Anny Frankové zachycuje Rutčin deník jen krátké období – pouze náplň dnů prožitých od 19. ledna do 24. dubna 1943 v polském městě Bedzin, kde, řečeno slovy Ruth Laskirové, paradoxně panovala "hnusná, lepkavá nuda".

Ruth zaznamenává události, které mohla prožívat jakákoli dívka jejího věku v dobách míru. Píše o svých vrstevnících, chlapcích i dívkách, o sporech s rodiči, duševních i fyzických zmatcích dospívání, o oblečení, zábavě, četbě – velmi ji mimochodem zaujal Meyrinkův Golem. Z jejích řádků ale tušíme neúprosně se blížící nebezpečí, zmar a smrt, kterou ostatně několikrát stručně zaznamenala... "Kruh se stále více uzavírá", napsala 5. února 1943. "Příští měsíc už má být ghetto, takové to opravdové ghetto s kamennými zdmi. V létě to bude k nevydržení, sedět v takové šedivé zamknuté kleci, nevidět pole a kytky... Už jsem tak ´prosáknutá´ krutostmi války, že ani ty nejhorší zprávy na mě nedělají žádný dojem". Čekalo ji několik dnů práce v dílně, nedostatečné příděly potravin, fronty na jídlo i uhlí - a pak konec. Poslední zápis v deníku zachycuje něčí svatbu – zda se skutečně udála, či šlo o autorčin sen, se už sotva dovíme.

Deník Ruth Laskierové se dostal – narozdíl od deníku Anny Frankové - na svět náhodou. Před svou deportací do Osvětimi, kde zahynula v plynové komoře, ho dívka ukryla pod dvojitou podlahu schodiště v domě, kde rodina bydlela. Tuto skutečnost prozradila své přítelkyni, která válku přežila a deník po válce z úkrytu vyzvedla. Po 60 let ho pietně uchovávala, aniž tušila jeho cenu. Nakonec se deník dostal k nevlastní Rutčině sestře, žijící v Izraeli. Ta také připravila deník, pouhých šedesát stran psaných úhledným, polodětským rukopisem, k vydání.

Deník

Pražský Maigret

Martin Kučera

Hrdina detektivních románů belgického prozaika Simenona komisař Maigret se stal legendou. Podobně tomu bylo i v případě nejúspěšnějšího českého kriminalisty poválečného období Karla Kalivody. Rozsáhlá monografie, kterou mu věnoval historik Martin Kučera, je zároveň i mimořádně zajímavou a zevrubnou sondou do dějin české kriminálky po druhé světové válce. Kniha je doplněna Kalivodovými beletrizovanými reflexemi skutečných kriminálních případů.

Pražský Maigret

Do půlnoci času dost

Ctibor Rybár

Jméno autora je známo především milovníkům Prahy – napsal řadu průvodců po Praze i dalších pragensií. Málokdo však tuší, jak dramatické byly jeho životní osudy. Vrací se k nim ve svých vzpomínkách, které zachycují – často s ironickým nadhledem a svérázným humorem – zážitky z doby před druhou světovou válkou a zejména během ní, v období holocaustu, do jehož drtivého soukolí se jako židovský mladík dostal. Dobrodružný únik před deportací ze Slovenska do Maďarska, život s novou identitou, práce v ilegalitě, zatčení a útěk přímo z transportu, pokračování v ilegální práci, nové zatčení a další útěk, tentokrát z vězení...

Do půlnoci času dost

Osud generála

Vladimír Bystrov

V životopisném eseji o československém armádním generálovi Sergeji Vojcechovském komentuje novinář a publicista Vladimír Bystrov většinou neznámé dokumenty k osudu jedné z nejvýznamnějších osobností spojených s působením československých legií v Rusku a poté budováním branné moci prvního svobodného státu Čechů a Slováků v moderních dějinách.
Původně ruský podplukovník Sergej Vojcechovskij byl v září 1917 převeden k tehdy vznikajícímu československému vojsku na Rusi jako náčelník štábu 1. československé střelecké divize Jana Husa. Pro své velitelské schopnosti byl již v lednu 1918 ustanoven velitelem 3. československého střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova a v květnu téhož roku zvolen členem Prozatímního výkonného výboru československých legií a členem jeho vojenského kolegia. O několik měsíců později byl Odbočkou Československé národní rady v Rusku jmenován generálmajorem. Od roku 1919 působil pak v ruské armádě bojující s bolševiky a po opuštění Ruska v roce 1921 se znovu vrátil do československé armády. Od roku 1927 byl zemským vojenským velitelem v Brně. V roce 1929 mu byla udělena hodnost armádního generála a od roku 1935 zastával funkci zemského vojenského velitele v Praze. Po německé okupaci Československa v roce 1939 se stal spoluzakladatelem ilegální vojenské protiněmecké organizace Obrany národa.

V prvních dnech po skončení druhé světové války byl generál Sergej Vojcechovskij odvlečen do Sovětského svazu a 7. dubna 1951 zahynul v jednom z největších komunistických koncentračních táborů Ozerlagu v sibiřském Tajšetu. Patřil k prvním československým občanům, kteří se stali oběťmi politických zájmů komunistů. Byl nejvyšším důstojníkem československé armády a představitelem Československé republiky vydaným bez odporu komandům sovětské bezpečnosti. 

Osud generála

Deník 1921-1961

Albína Dratvová

Komentovaný „vědecký“ deník filozofky a matematičky Albíny Dratvové, která byla jednou z prvních habilitovaných žen na pražské přírodovědecké fakultě, dochovaný v archivu Akademie věd České republiky přináší nezvyklý pohled na osud vědy v minulém století. Akademický život Doc. Dratvové je prostoupen zásadními historickými a vědeckými událostmi 20. století (změny akademického prostředí první republiky, zavření vysokých škol a oktrojovaná vědecká práce za protektorátu, komunistický puč a následné postupné vytlačování svobodného vědeckého života z univerzit a také zásadní změny v pojímání světa v novém fyzikální paradigmatu po Einsteinových objevech a po Plankových teoriích), které se odrazily v jejím specifickém deníku zaznamenávajícím individuální odborné a vědecké proměny jednoho života. Deník a jeho komentář doplní biografická studie editorek deníku.

Deník 1921-1961

Laboratorní deník

Rudolf Zahradník

Životopisné vzpomínky Rudolfa Zahradníka, známého fyzikálního chemika a později předsedy Československé a České akademie věd, zahrnují více než dvě třetiny 20. století a samý počátek století jednadvacátého. Jde o období členěné podle stěžejních historických událostí, mající tři roviny vyprávění: obecné klima období, osobní historky a události a zpráva o badatelství vlastním a badatelství osob blízkých a kolegů, jejichž dílo vyžaduje pozornost. Kniha zachycuje půlstoletí klíčových událostí zrodu a vývoje české vědy a výzkumu, které se odehrávaly v dobách svízelných a politicky neblahých a které by neměly být zapomenuty.

Laboratorní deník

Válečný deník historika

Jan Slavík

Deníkové zápisky a komentáře k politickým událostem, k postupu válečných operací druhé světové války a úvahy o budoucím vývoji z pera jednoho z nejvýznamnějších českých historiků doby první republiky Jana Slavíka (1885–1978). Válečný deník historika je pro období nacistické okupace v českém prostředí jedním z mála takových dokumentů osobní povahy, z těch otištěných zřejmě nejvýznamnější a nejobsáhlejší.

Válečný deník historika

Spoléhámť se docela na zkušené přátelství Vaše...

Magdaléna Pokorná (ed.)

Vzájemná korespondence dvou vynikajících historiků, Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka, která jako celek nebyla ještě vydána, mapuje zlomovou dobu v habsburské monarchii (italské tažení, pád „Bachova absolutismu“, únorová ústava z roku 1861), v české společnosti (první fáze diskusí o pravosti Rukopisů, příprava obecních voleb, voleb do zemského sněmu i říšské rady) i obou vědců a politiků osobně (po roztržce po revoluci 1848/49 se opět sblížili s českou vlasteneckou reprezentací a začali s ní spolupracovat jak v politice, tak ve vědeckých projektech, jako byl například Riegrův slovník naučný). Oba muže pojilo celoživotní přátelství, které vyrůstalo z jejich shodného národního a politického smýšlení a z mnohaletých profesních a vědeckých kontaktů. Důslednou loajalitou a spoluprací s Vídní chtěli počátkem padesátých let 19. století dosáhnout úspěchů v řešení české národní otázky v rámci Rakouska. V dopisech jsou tak zachyceny reflexe na důležité události, názory i otevřené soudy, které nabídnou možnost dalšího důkladného poznání vymezené doby.

Spoléhámť se docela na zkušené přátelství Vaše...

Pražský lingvistický kroužek v korespondenci

Marie Havránková

Pro vývoj vědy jsou důležité nejen jednotlivé významné osobnosti, ale i skupiny vědců, které společně usilují posunout poznání novým směrem. Jednou z prvních takových skupin v dějinách moderní lingvistiky byl Pražský lingvistický kroužek, založený před osmdesáti lety. Soubor korespondence jeho členů představuje mimořádně cenný příspěvek k dokreslení obrazu o životě čelných osobností tohoto významného sdružení, které v průběhu 20. století uvedlo pražskou lingvisticko-literární školu do povědomí evropské a později i světové badatelské veřejnosti. Publikace obsahuje dopisy uložené v archivu Pražského lingvistického kroužku – jde o korespondenci mezi V. Mathesiem, B. Havránkem, R. Jakobsonem, J. Mukařovským, B. Trnkou a M. Weingartem. Máme tak možnost nahlédnout „za kulisy“ a sledovat vzrušující proces postupného zrání a formování toho, co z později vydaných děl známe jako už hotový, jen zdánlivě samozřejmý výsledek.

Pražský lingvistický kroužek v korespondenci

Jeden z vás

Robert Konečný

První knižní vydání jedinečného svědectví o věznění v brněnských věznicích za druhé světové války, kde byl Robert Konečný (1906–1981), profesor brněnské univerzity, významný psycholog, prozaik a básník, vězněn gestapem za účast v protinacistickém odboji. Tato strhující výpověď je pendantem ke známé Fučíkově Reportáži, psané na oprátce, vzniklé na pražské Pankráci. Konečného text doplňuje doslov, který představuje autorovu osobnost a pojednává o širších souvislostech protinacistického odboje na Moravě.

Jeden z vás

Mých devadesát let

Herbert Morawetz

Významný americký chemik českého původu Herbert Morawetz, nositel zlaté medaile Jaroslava Heyrovského, emigroval po obsazení Československa německými vojsky v roce 1939 do ciziny, vystudoval a dlouhá léta vyučoval polymerní chemii na Brooklynském polytechnickém institutu a po ukončení pedagogické dráhy pracoval až do svých devadesáti let jako redaktor věhlasného odborného časopisu Macromolecules. Ve své knize vzpomínek poutavě vypráví nejen o svém velmi dlouhém a událostmi nabitém životě, ale líčí také historii své rodiny; od očitého svědka se dozvídáme mnohé i o událostech světových, k nimž došlo v průběhu celého 20. století. Je to příjemné a atraktivní čtení pro každého, kdo se zajímá o osudy význačných rodáků. Kniha je doplněna fotografiemi z archivu autora.

Mých devadesát let

Učenci očima kolegů, žáků a následovníků

Ivan Hlaváček, Jiřina Jedináková

Druhý soubor medailónků (první kniha téhož názvu vyšla v roce 2004) nejvýznamnějších českých vědců dvacátého století, zástupců různých oborů přírodních i humanitních věd. Jak název napovídá, autory jsou rovněž čelní představitelé naší současné vědy, kteří byli s osobnostmi, o nichž píší, zpravidla v těsném kontaktu. Medailónky mají proto nejen odborně publicistický charakter, ale přinášejí také řadu osobně laděných vzpomínek.

Učenci očima kolegů, žáků a následovníků

Profesor Trkal

Viktor Trkal ml., Miroslav Brdička

V roce padesátého výročí úmrtí profesora teoretické fyziky Karlovy univerzity PhDr.Viktora Trkala se dostává ke čtenáři publikace podávající obraz o jeho cestě životem, vědou a pochopitelně i naší společností. Jeho životní i profesní pouť podstatně ovlivnila chod dějin, jimiž naše vlast v době jeho života procházela. Narodil se v r. 1888, když vrcholilo obrozenecké hnutí našeho národa, zažil dvě světové války a dvě diktatury a při tom za všech okolností věřil, že náš národ musí být a bude svobodný a silný. Celou svou osobností, životem a prací k tomu ze všech svých sil přispíval.

Profesor Trkal

Připravované tituly – Paměť

Co zbylo v paměti

Dagmar Steinová - Friedová

Málokdo má za sebou tak pestrý život jako překladatelka a tlumočnice Dagmar Steinová. V šestnácti letech odešla v březnu 1939 sama z okupovaného Československa do Velké Británie, kde pět let žila a studovala. Roku 1944 odjela pracovat do Moskvy na československé vyslanectví a posléze se tam stala dopisovatelkou ČTK. Do Prahy se vrátila roku 1946 a prošla několik zaměstnání. V letech 1952–1968 působila ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (později Odeonu) jako vedoucí redakce románských literatur. Od roku 1970 se již naplno věnovala překladu a tlumočení, navštívila nespočet zemí po celém světě.

Co zbylo v paměti

Rozebrané tituly – Paměť

Dotisk

Byl jsem Mengeleho asistentem

Miklós Nyiszli

Autor, lékař z oblasti Sedmihradska, byl jako maďarský žid deportován v roce 1944 do Osvětimi, kde strávil osm měsíců. Díky své odbornosti a znalosti němčiny byl při selekci vybrán Josefem Mengelem, aby prováděl pitvy obětí jeho zrůdných experimentů. Jako prominentní vězeň poznal zblízka nelidské praktiky „anděla smrti“ při pseudovědeckém výzkumu dvojčat i nepopsatelné peklo, které představovala práce tzv. sonderkomand v krematoriích. Hned po válce (1946), možná jako jeden z prvních, Nyiszli vydal své svědectví knižně. Nejde o literární zpracování v pravém slova smyslu, spíš o šokující, naléhavý deník, psaný s jediným záměrem: podat zprávu světu. Tak jako mnozí ani on dlouho „své přežití nepřežil“, deset let po osvobození umírá na infarkt.
Kniha byla přeložena do mnoha světových jazyků a rovněž zfilmována (Šedá zóna, 2001). Přeložila Dana Gálová.

Byl jsem Mengeleho asistentem

Slyšet své srdce

Jiří Konta

Jiří Konta se narodil 15. února 1922 ve Žlebech. Koncem května roku 1942 maturoval na reálném gymnáziu v Čáslavi. Vystudoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl v roce 1952 jmenován docentem a v roce 1961 řádným profesorem sedimentární petrologie. Kniha Slyšet své srdce, napsaná v letech 2009–2010, zachycuje autorovy vzpomínky na dětství prožité s rodiči a sourozenci ve Žlebech, léta strávená na čáslavském gymnáziu, pobyt na nucených pracích v Německu či věznění v koncentračním táboře Mauthausenu. Autor líčí své bohaté styky s předními geology, navázané během spolupráce s významnými vědeckými pracovišti zejména v USA, či okolnosti založení mezinárodního vědeckého časopisu Applied Clay Science, k němuž došlo z jeho podnětu, a kromě historických osudů Evropy tematizuje i hrozby vybízející k reflexi stávajícího směřování lidstva.

„Paměti profesora Jiřího Konty je možné číst dvojím způsobem – jako výborně napsaný dokument o životě na malém městě v době před druhou světovou válkou i jako vzpomínky zakladatele moderního českého výzkumu jedné přehlížené, ale všudypřítomné a velice užitečné věci – jílových minerálů. Je to celý jeden život a to není málo“ (Václav Cílek).

Slyšet své srdce

Filiálka pekla na zemi

Joseph Roth

Filiálkou pekla na zemi nazval rakouský spisovatel a berlínský žurnalista Joseph Roth (1894–1939) třetí říši. Původem žid, vyznáním katolík a v psaní přesný kritik nacismu odešel z Německa v roce 1933 do exilu v Paříži. Výbor z tehdejších Rothových dopisů Stefanu Zweigovi, některých nezveřejněných rukopisů a zejména článků, jež vycházely v pařížských, ale i pražských novinách v letech 1933 až 1939, spojuje pronikavý styl. Autor jím odkrývá nacistické praktiky na poli kulturním a duchovním, vysmívá se nacistické mytologii a jazyku, jasně pojmenovává jejich smyl a předpovídá budoucí vývoj. Jako protiváhu antisemitské, antikřesťanské a protikulturní politiky klade Roth jména a díla svých předchůdců a současníků – německy píšících spisovatelů evropského ducha od Petera Altenberga přes Manny až po Stefana Zweiga. Díky tomu kniha podává celistvou a hutnou zprávu o bohaté slovesné kultuře své doby a jejích tvůrcích ve chvíli, kdy začínají být systematicky ničeni. 

Filiálka pekla na zemi

Hvězdář diplomat

Libuše Koubská

Kniha Hvězdář diplomat je věnována životnímu příběhu doyena české astronomie Luboše Perka (ročník 1919). Líčí jeho dětství a gymnaziální léta za první republiky i situaci mladého talentovaného muže po nacistickém uzavření vysokých škol. Zaznamenává nadějné roky poválečné a poměry po únoru 1948 – viděné očima zapáleného astronoma. Popisuje jeho lví podíl na stavbě dalekohledu na brněnské hvězdárně, úspěšnou anabázi s budováním dvoumetrového dalekohledu na Ondřejově a bádání o planetárních mlhovinách. V letech 1968–1975 stanul docent Perek v čele Astronomického ústavu ČSAV a zároveň stoupal v prestižní Mezinárodní astronomické unii. Když dostal nabídku na místo v OSN ve vedení Oddělení pro záležitosti kosmického prostoru, znamenalo to radikální změnu zaměření, počátek nové kariéry. Kniha přináší jeho newyorské zkušenosti pracovní i osobní. Z doby po návratu do normalizačního Československa předkládá mj. dokumenty o poměrech, v nichž Perek nesměl jezdit do zahraničí, nemohl spolupracovat s mezinárodními organizacemi. Po 17. listopadu 1989 – byl to spolu s rokem 1939 už druhý zásadní 17. listopad v Perkově životě – se mohl vrátit do aktivního života. Jiní sedmdesátníci žehrali, že pro ně přišla změna režimu příliš pozdě, Perek ne. Pustil se do práce. Kniha zaznamenává také Perkovy úvahy o kritickém způsobu myšlení, o determinismu a chaosu, možnostech úklidu kosmického smetí, dalším výzkumu Měsíce. Přibližuje i jeho četná setkání a vztahy s předními světovými astronomy, astronauty a kosmonauty a především poskytuje neobyčejný příklad v nejlepším slova smyslu pragmatického a racionálního postoje k životu. Součástí knihy jsou i medailony z per Jiřího Grygara a dalších Perkových kolegů-astronomů.

Hvězdář diplomat

Moji židovští sousedé

Rosetta Loy

Autorka ve své knize popisuje osudy italských židů za druhé světové války. Při vyprávění příběhů z dětství konfrontuje tehdejší vidění událostí se zpětnou reflexí v dospělosti. Opírá se při tom nejen o životní zkušenosti, ale též o dobové dokumenty. Spojením těchto dvou rovin získávají individuální děje zobecňující přesah. Rasistické myšlení nenašlo v Itálii mnoho stoupenců, neboť narazilo na osobní odpovědnost a svědomí, na samostatné rozhodování a živé kulturní povědomí většiny Italů, kteří bez ohledu na přízeň nebo nepřízeň doby pomáhali ohroženým lidem.

Moji židovští sousedé

Ve znamení neštovic

Zdeněk Ježek, Irena Jirků

Docent Zdeněk Ježek, přední český epidemiolog, zachytil ve svém autobiografickém díle unikátní dlouholeté zkušenosti lékaře z mnoha oblastí světa. Z pověření Světové zdravotnické organizace v 60. letech minulého století mapoval epidemiologickou situaci v Mongolsku, jako vedoucí epidemiolog se podílel na programu eradikace neštovic v Indii a Somálsku, zkoumal virové hemoragické horečky v oblastech tropických pralesů ve střední Africe a účastnil se výzkumu nemoci AIDS. Jako vedoucí odborné skupiny zdravotníků v 90. letech likvidoval epidemii eboly v africkém Zairu. V roce 2003 byl jmenování Rytířem českého lékařského stavu za úspěšnou mezinárodní spolupráci při eradikaci neštovic.

Ve znamení neštovic

Paměti jihočeského odbojáře

Josef Pikl

Když Josefa Pikla (1908–1991), učitele ve Vyskytné na Pelhřimovsku, v roce 1971 jeho přátelé přemlouvali, aby sepsal své vzpomínky, nemohl se k tomu dle vlastních slov odhodlat z obavy, aby jej snad někdo „nepovažoval za povídálka, který si vymýšlí hrůzné příběhy, aby učinil své vyprávění poutavějším“. Poté co se rozhodl, že toto riziko na sebe vezme, hned v úvodu vyprávění žádal každého, kdo je bude číst, aby uvěřil, že se vynasnaží vyprávět jen bezprostředně prožité nebo bezpečně ověřené. Chtěl tak čelit skutečnosti, že lidé z různých důvodů události z okupačních let zkreslovali – aby vypadali zasloužilejší, předně pak z politických důvodů, související s nástupem komunistů v poválečném Československu. Takové počínání v Piklovi vždy budilo hluboký odpor. Zveličování utrpení věznic a koncentráků měl za zcela nepřijatelné, neboť holá skutečnost byla pro něj dostatečně otřesná.
Z těchto pohnutek vzešlo osobní svědectví o anabázi českého protektorátního odboje, délkou trvání v Evropě ojedinělého, zásahy okupační moci bohužel o to dříve rozdrceného; především ale svědectví o poměrech v nacistických koncentračních táborech a postavení českého vězně v nich. Před čtenáře se až po bezmála čtyřiceti letech dostává výpověď, v jejíchž zákrutech se osudy vězněného učitele z jižních Čech potkávají se zásadními, jakkoli mnohdy opomíjenými historickými skutečnostmi, a pomáhají je tak potvrdit a zpřesnit. Hodnota vzpomínek spočívá ovšem i v jejich časovém přesahu do „mírových“ dob. Josef Pikl se nikdy nestřetl s komunistickou represí v jejích nejtvrdších podobách. Namísto toho byl ve svém občanském životě pomalu ubíjen úskoky, falší a šikanou úředních míst, obsazovaných běžně lidmi, o jejichž chování za války mohl sám vydat svědectví na hony vzdálené jejich poválečné sebeprezentaci. Líčení v rozpětí let 1939–1975 je tak neocenitelnou zprávou o „malém“ českém člověku, jehož niterná velikost ve skutečnosti přesahuje horizont obou krutovlád, které se zemí přehnaly.

Paměti jihočeského odbojáře

Waldheimská idyla

Milada Marešová

Milada Marešová (1901 – 1987) byla nadaná a úspěšná prvorepubliková malířka a ilustrátorka. Po mnichovské anexi začala spolupracovat s ilegálním časopisem V boj. V roce 1940 byla za toto angažmá v odboji zatčena gestapem a odsouzena ke dvanácti letům káznice a deseti letům ztráty cti. Dobu svého pobytu v ženské káznici sugestivním způsobem popsala ihned po válce a vydala jako knihu vzpomínek v Dělnickém nakladatelství. Z Waldheimu pochází rovněž řada autorčiných strhujících kreseb zachycujících smutné, ale i groteskní zážitky ze života mezi čtyřmi zdmi káznice, monotónní pracovní dril, pravidelné procházky po vězeňském dvoře a psychologicky prokreslené portréty bachařek i spoluvězeňkyň. Druhé vydání memoárů Milady Marešové Waldheimská idyla je rozšířeno o řadu dosud nepublikovaných kreseb, včetně těch, jež Marešová pořizovala úlomky tužek na kousky toaletního papíru již během své vazby na Pankráci a v Berlíně, a také o nepublikované tušové kresby z let 1945–1947, jež důkladněji dokreslují události a osoby, o nichž autorka ve svých vzpomínkách píše. Dodatkem k novému vydání je rovněž korespondence Milady Marešové z doby její vazby a věznění.

Waldheimská idyla

Parsifal

Jindřich Pokorný

Skupina Parsifal byla založena již v roce 1938 brzy po Mnichovu a představovala součást demokratického protinacistického odboje. Od počátku zprostředkovali její členové styk důvěryhodných domácích kruhů se zárodky naší pozdější exilové vlády a především se podíleli na zpravodajských službách vojenského charakteru, jež „se často vyrovnaly hodnotou několika vítězným bitvám na polích válečných“ (například údaje o tajných útočných plánech wehrmachtu, o raketové základně v Peenemünde atd.).

Parsifal

Život mezi beznadějí a úspěchem

Josef Koutecký

Jen málokomu se podařilo založit a institucionalizovat ve vlastní zemi nový, do té doby neexistující obor. Profesorovi Josefu Kouteckému se to v tehdejším Československu podařilo. Kniha je jednak jeho profesní biografií, jednak záznamem o historii české dětské onkologie. Prožít téměř půlstoletí mezi dětmi se zhoubnými nádory, zpočátku vesměs umírajícími, a mezi jejich nešťastnými rodiči, vyžadovalo nejen odvahu a odbornost, ale také mimořádnou vyrovnanost psychickou a emocionální.

Život mezi beznadějí a úspěchem

Odkaz Josefa Hlávky

Jiří Pokorný

Kniha se zabývá spletitou historií institucí, které jsou spjaty se jménem největšího mecenáše v českých dějinách, architekta Josefa Hlávky (1831–1908), od jehož úmrtí letos uplynulo sto let. Česká akademie věd a umění (předchůdkyně pozdější Československé akademie věd a dnešní Akademie věd České republiky), Hlávkova nadace, studentské koleje i Národohospodářský ústav se během své existence musely potýkat s překážkami, o nichž se jejich zakladateli ani nesnilo, a v jejich osudech i v osudech jejich představitelů se odrážely proměny jednotlivých období 20. století: zánik habsburské monarchie, první republika, německá okupace, komunistický režim i naše současnost

Odkaz Josefa Hlávky

Ještě že člověk neví, co ho čeká

Toman Brod

Vzpomínky známého historika Tomana Broda vypovídají o velké části nedávno uplynulého dvacátého století. Svůj dětský věk autor prožil v době první republiky, podstatnější část jeho pamětí však patří době hitlerovské okupace, války a perzekuce, která za Protektorátu postihla i jeho rodinu a vyústila až v deportaci do ghetta a koncentračního tábora. Ve třetí, neméně závažné části pamětí se autor vrací k životu v poválečné republice a k peripetiím svého myšlenkového i politického vývoje. Kniha není ani obdobou deníku, ani souvislými dějinami daného období – je záznamem stěžejních chvil a dějů, rozhodujících míst a křižovatek jednoho života. Jde o další svědectví, které návratem do minulosti dokresluje obraz našeho současného světa.

Ještě že člověk neví, co ho čeká

Vzpomínky

Otto Wichterle

Vzpomínky jednoho z nejvýznamnějších představitelů české vědy 20. století (1913–1998) jsou svérázným svědectvím o nekonečném zápase, který musel člověk s tvůrčím přístupem k životu v nelehkém století střídajících se totalit svádět se státní mocí. Prof. ing. dr. techn. Otto Wichterle, DrSc., Dr. h. c. mult., byl chemikem světového významu (mimo jiné vynalezl silon a měkké kontaktní čočky), ale také „velkým občanem této země,“ jak napsal jeden z jeho žáků Pavel Kratochvíl. „Celý svůj život bránil zdravý lidský rozum, lidskou slušnost a toleranci proti zneužívání moci totalitním státem. Za tyto své postoje byl pronásledován. Za války to bylo věznění gestapem, koncem padesátých let nucený odchod z vysoké školy, za normalizace odvolání z funkce ředitele ústavu, zákaz výjezdu do zahraničí a šikanování ze strany Státní bezpečnosti a normalizačních představitelů Akademie a ústavu.“

Vzpomínky

« Zpět na edice




Soutěže

Aktuality a kalendář akcí

7. 12. 2016
Praha Prezentace knihy Zapomenuté království - Archeologie a dějiny Severního Izraele
7. 12. 2016
Brno STEPI ZÁPADNÍ UKRAJINY A TRANSYLVÁNIE - Přednáška
9. 12. 2016
Praha Křest knihy Jak se dělá Jazz
12. 12. 2016
Praha Uvedení knihy Islámský stát
14. 12. 2016
Brno Vánoční čtení se SYLVOU LAUEROVÉ
Vyhlašujeme nový ročník Studentské soutěže

Středisko společných činností AV ČR, v. v. i., divize Nakladatelství Academia, vyhlašuje 5. ročník Studentské soutěže určené studentům a absolventům českých vysokých škol se sídlem v České republice.

Veškeré podrobnosti o soutěži naleznete zde: Stanovy Studentské soutěže

Archiv aktualit   Kalendář akcí

Nejprodávanější knihy

  1. Krvavé léto 1945
  2. Příběh civilizace
  3. Protektorátem po stopách parašutistů
  4. Náš život pod pěti kruhy
  5. Anthropoid
  6. Morální dilema: Dějiny druhé světové války
  7. Luciferův efekt
  8. Ve vlastních názorech se shodnu s každým
  9. Konečná stanice Islámský stát?
  10. Průvodce protektorátní Prahou

Pohodlný nákup v e-shopu www.academiaknihy.cz

Odebírat novinky


  

Knihkupectví

Knihkupectví Academia Brno

Knihkupectví Academia Praha

Knihkupectví Academia Brno

Kulturně-literární centrum Academia Ostrava 1

Internetové knihkupectví

Internetové knihkupectví s elektronickými knihami

Partneři a slevy

Stránky věnované našim autorům
Ivan Klíma, Ivan Kraus