Možné světy
O edici
Teorie možných světů vznikla na poli logiky a filozofie a záhy se etablovala v prostředí literární sémantiky, kde se přetavila do podoby teorie fikčních světů. Jedná se o přístup, který zkoumá pravidla konstrukce na rovině sémiotiky, ale i pragmatiky systémů. Z hlediska tohoto přístupu je například náš svět, který aktuálně žijeme, jen jedním z možných světů. Z takové pozice se stává legitimním zkoumat ony možné alternativy, které nám mohou odhalit podstatné skutečnosti nejenom o ontologickém statusu světa, jenž tu máme aktuálně k dispozici, ale i o mechanismech a pravidlech, jimiž se možné světy konstituují. V dosahu zájmu teorie se proto kupříkladu ocitají i otázky pravdivosti, autonomie, ontologického ustanovení světa a další aspekty identity jeho významu. Pragmatická orientace uvádí znovu do hry i účastníky komunikačních procesů, a to ne jako pasivní pozorovatele konstrukce světů, ale jako výzvu moderní sémantice k ošetření pojetí subjektu a jeho role v systémech. Teorie možných světů představuje v současné době široce založený interdisciplinární obor, a jako takový jej bude prezentovat i edice Knihovna možných světů.
doc. PhDr. Tomáš Kubíček, PhD.
Možné světy fantastiky
Kniha, která k literární problematice přistupuje z pozice tzv. teorie fikčních světů, se nepokouší o taxonomii fikčních světů v rámci celého systému narativní literatury, ale soustředí se jen na typologii žánru fantastiky. Na základě vzájemného poměru oblastí „přirozeného“ a „nepřirozeného“ rozlišuje jednotlivé „mody“ fantastiky, které pak dokládá na tvorbě klasiků, jakými jsou Charles Dickens, Ivan Sergejevič Turgeněv či Guy de Maupassant. Možné světy fantastiky nejsou jen užitečnou teoretickou prací, která umožňuje popsat a utřídit druhy fantastické fikce, ale přispívá i do literárněhistorické debaty o povaze realismu a jeho kulturním a společenském kontextu.
Lector in fabula: Role čtenáře
Kniha Umberta Eca (1932) Lector in fabula vyšla poprvé italsky v roce 1979. Pochází z Ecova vědecky nejproduktivnějšího období, kdy rozvíjí jak obecnou sémiotiku, tak i problematiku interpretace textu a s ní souvisící otázku rolí, kompetencí a ohraničení čtenářovy aktivity v rámci rozumění textu. Zatímco v předchozí stěžejní práci, Teorii sémiotiky (1975), se pokusil vytvořit teoreticko-analytický model obecného fungování sémiotiky jakožto nauky o významu, v knize Lector in fabula se věnuje domýšlení sémiotických pravidel na konkrétních, především literárních textech. Jde tedy o knihu „praktičtější“, byť psanou opět s ambicí dobrat se co nejuniverzálnějších řešení. Proto se tato kniha stala nejen repertoárem podnětů, jež byly v dalších desetiletích literární vědou domýšleny a rozvíjeny, ale stala se – a dodnes je – i klíčovým textem pro výuku interpretace textu.
Tato kniha vychází s laskavou finanční podporou Národní komise na podporu šíření italské kultury v zahraničí při Ministerstvu zahraničních věcí Italské republiky a ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Praze.
Questo libro è stato pubblicato con il contributo della „Commissione Nazionale per la promozione della cultura italiana all’estero“ del Ministero Italiano degli Affari Esteri e con la collaborazione dell’Istituto Italiano di Cultura di Praga.
Co dělá fikci fikcí
Kniha představuje jeden z nejpodstatnějších příspěvků německé naratologie světové literární teorii. Základní metodou badatelky je teorie vyprávění, tedy teorie, která má v Německu hluboké kořeny (Friedemannová, Petch, Hamburgerová, Stanzel, Nünning ad.) a s jejíž pomocí se Cohnová pokouší odpovědět na jednu z nejprimárnějších otázek literární teorie: Co odlišuje fikční vyprávění (tedy epické umělecké dílo) od běžného vyprávěcího aktu? Lze na rovině diskursu najít znaky, které by nám bezpečně a s definitivní platností pomohly přičlenit text k jednomu z těchto dvou, ontologicky zcela odlišných forem výstavby a verifikace významu? A jak vlastně upevnit systematiku literární teorie povážlivě rozkolísanou právě v oblasti, kde se jedná o její nejvlastnější předmět bádání, tedy v oblasti statutu fikce. Autorka, která působí jako profesorka na Harvardské univerzitě, patří k nejúznávanějším odborníkům v moderní literární teorii a její předchozí kniha Transparent Minds (1978) rovněž vzbudila zaslouženou pozornost.
Fikce a historie v období postmoderny
Lubomír Doležel je literární teoretik a autor projektu teorie fikčních světů. Teorie, která úspěšně vstoupila do světové debaty a k níž se myšlenkově přihlásili například Umberto Eco, Marie-Laure Ryanová, Thomas Pavel, Linda Hutcheonová, Ruth Ronenová ad. V této, zatím své poslední knize Fikce a historie v období postmoderny vychází Doležel ze závěrů a návrhů své předchozí publikace Heterocosmica a posouvá se na hranici, kde se rozhoduje o ontologickém statusu vyprávění. Přes své literárnĕ teoretické kořeny patří tato kniha do oboru „metahistorie“, jak ho případnĕ pojmenoval Hayden White. Bývá přitom často uváděno, že postmoderní metahistorie zpochybnila zásadní rozdíl mezi fikčním a historickým narativem. Doležel polemizuje s touto pozicí tím, že zkoumá vztah mezi historiografií a tvorbou fikce v rámci sémantiky možných svĕtů. Zásadní rozlišení mezi historickou a fikční reprezentací minulosti zakládá na rozlišení historických a fikčních možných svĕtů. Z tohoto rozlišení pak odvozuje – s odvoláním na J. L. Austina - protikladné vlastnosti historických a fikčních textů. Autor analyzuje konkrétní díla angloamerických historiků a tvůrců historické fikce, která potvrzují, že postmoderní praxe nepřijímá ztotožnĕní historického bádání s historickou fikcí.
