Literární řada
O edici
Má nějaký smysl se zabývat literaturou, například českou? - Nepříliš velký. Alespoň pro toho, kdo si je jist, že je zbytečné se ptát, kdo jsme, odkud a kam jdeme, případně se domnívá, že spisovatelé jsou hlupáci píšící knih jen proto, že nedovedou dělat něco pořádného, a ti, kdo o těchto knihách píší, jsou jen paraziti.
Pokud ale věříte v magii slova a sílu lidské myšlenky pojmenovávat svět, tak prostřednictvím čtení a interpretace literárních děl (a okolností jejich vzniku) vstupujete do trojího dialogu. Do dialogu badatelů s autory a jejich dobou, do dialogu badatelů se sebou samými a s vlastní schopností porozumět, pochopit, vyložit a vysvětlit, jakož i do dialogů badatelů s jejich čtenáři a dalšími badateli, kteří vyslovené názory a postoje verifikují, přijímají či odmítají.
A takový dialog není nikdy zbytečný, neboť spoluutváří nejen paměť society (počínaje rozmanitými společenstvími až po národy) schopnost jejich reálné sebereflexe v čase a prostoru, ale také obecnější povědomí o naší příslušnosti k celku zvanému lidstvo. Stáváme se tak součástí řetězce kontinuálního hledání aktuální odpovědi na otázku po smyslu lidské existence. Kdysi i teď a tady.
doc. PhDr. Pavel Janoušek, CSc.
- ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.
Čechoamerická periodika 19. a 20. století
Autorka přináší komplexní pohled na téma, které bylo dosud zpracováno pouze formou bibliografických soupisů, z hlediska několika vědních oborů – kulturní historie, etnologie a lingvistiky. Podává charakteristiku života českých imigrantů v USA v 19. a 20. století a vymezuje úlohu, jakou hrál český tisk. Celé období se přitom dělí do několika period, protože funkce a především význam čechoamerického tisku byl v různých dobách velmi rozdílný. Dále autorka podává podrobný výklad o nejdůležitějších periodikách a jejich texty analyzuje z hlediska literárního i jazykového, což jí umožňuje sledovat také postupnou amerikanizaci českého jazyka.
Felix Vodička - názor a metoda
Kniha přibližuje dějiny českého literárněvědného strukturalismu z perspektivy významu badatelské osobnosti Felixe Vodičky (1909–1974). Její ohnisko však není věnováno pouze Vodičkovi, ale podrobně dokumentuje vývoj české strukturální myšlenky od dvacátých let 20. století až do začátku let sedmdesátých. Osvětluje kořeny českého strukturalismu a přináší rovněž srovnání základních rozdílů v přístupu strukturalismu francouzského a českého. Nejedná se však o práci pouze historickou; svými analýzami a promýšlením některých klíčových otázek Pražské školy ukazuje tato publikace na možné podoby aktuálního zapojení strukturalistických návrhů do literární teorie a na roli, kterou v současném myšlení o literatuře mohou hrát. Ve svém oboru představuje kniha první takto rozsáhlou a podrobnou publikaci věnovanou aktuálnímu dědictví českého literárněvědného strukturalismu.
Zkušenost prostoru
Jak vzniká v průběhu četby představa prostoru? Jaké podmínky pro to vytváří vyprávění? Poskytuje literární teorie koncepty, které by nám dovolily tyto procesy a jejich předpoklady rozkrýt? Do jaké míry tu spolupůsobí čtenářova vnímavost vůči okolnímu světu, ba dokonce jeho fyzická zkušenost? Uplatňuje se v tomto procesu kromě znalosti literárních konvencí i čtenářova obeznámenost s dalšími formami umělecké reprezentace prostoru, například malířstvím? Nebo lze vzájemný vliv literárního a výtvarného zobrazení sledovat jen v textech, jejichž autoři byli v přímém kontaktu s výtvarným uměním či jeho tvůrci? Nejrůznější alternativy vzájemného vztahu literární a vizuální prostorovosti ukazuje autorka knihy na prózách J.K. Šlejhara, F. Langera, M. Pujmanové ad. K jejich podstatě pak směřuje zkoumáním vyprávěcích strategií a strukturních analogií umělecké reprezentace, v návaznosti na někdejší podněty Borise Uspenského i aktuální intermediální studia. Obrazový doprovod je organickou součástí interpretací a přibližuje výklad i milovníkům výtvarného umění.
Písně pobělohorských exulantů
Kniha je prvním uceleným pohledem na písňovou poezii českých pobělohorských exulantů. Věnuje se řadě dosud málo reflektovaných děl, např. žitavských tiskům Václava Klejcha, Johanna Myllera, ale důkladně také největšímu českému písňovému souboru starší doby, kterým je tzv. Lipský kancionál pietisty Jiřího Sarganka (1737). Celá práce se mj. snaží ukázat význam pietismu pro evangelickou spiritualitu a český literární život období baroka.
Dějiny nové moderny
Autoři se v tomto svazku pokouší představit literární dějiny netradičním způsobem. Jádrem jejich přístupu je pokus vyprávět příběhy literárních textů v jednotlivých letech sledované periody tak, aby vynikly jejich vzájemné vazby a střety. Sledují zároveň proměny dobové
literární řeči a imaginace, pronikání jazyka moderny do tradičních diskursů, jejich kontrapunktičnost i různé způsoby koexistence. Publikace obsahuje "mapu doby" a podrobné informace o časově konsekventních dílech euroamerického kontextu. Představuje první svazek projektu, který by tímto novým způsobem měl zachytit literární dějiny celého dvacátého století. Je určena všem zájemcům o českou literaturu, studentům bohemistických oborů, učitelům, stejně jako široké čtenářské veřejnosti.
Karel Sabina: „epigon“ a tvůrce
Kniha Karel Sabina: „epigon“ a tvůrce je první souhrnnou monografií o beletristickém díle souputníka K. H. Máchy a spolutvůrce české romantické literatury. Představuje doplněk a protiváhu k dosavadní sabinovské literatuře, která se zabývala zejména Sabinovým „morálním profilem“ v souvislosti s jeho konfidentskou činností v první polovině 60. let 19. století. Jde o sérii sémantických interpretací propojených jednotným metodickým přístupem. Tím je koncepce intertextuality, založená hlavně na teoriích Harolda Blooma a Mojmíra Otruby. Hlavní cíl aplikace této metody je noetický, tj. jde o získání nových poznatků o Sabinově díle zvláště na základě jeho vztahů s texty jiných autorů českých i evropských v celém rozpětí možného textového vlivu, na prvním místě však s dílem K. H. Máchy. Text ukazuje Karla Sabinu jako všestranně talentovaného spisovatele, účastnícího se skrytě či zjevně řady důležitých událostí formujících celkový kulturní vývoj jeho doby.
Text v pohybu
Milan Jankovič, Marie Kubínová, Jan Matonoha
Publikace Text v pohybu tří autorů sestávající ze tří titulů vydaných v samostatných svazcích (Milan Jankovič Dílo v pohybu, Marie Kubínová Text v pohybu četby a Jan Matonoha Psaní vně logocentrismu) lze číst jako implicitní dialog tří autorů nad otázkou inherentní pohyblivosti textu, k níž se každý z nich přibližuje jiným způsobem, aby se v některých momentech setkávali, v jiných spolu vedli implicitní debatu. Jak ve své práci upozorňuje Milan Jankovič, ještě v šedesátých letech minulého století postačoval pojem „otevřené dílo“ (Eco) k tomu, aby se odlišil od spoutávajících konotací, které přisuzovaly „dílu“ uzavřenost a statičnost. Pod náporem zejména francouzské literární kritiky (Barthes) se ujal pro označení dynamických aspektů díla pojem „text“ a stal se během krátké doby převládajícím. Autor Díla v pohybu si byl samozřejmě těchto souvislostí vědom. Přesto se rozhodl – posílen v tom též domácí tradicí, podněty českého uměnovědného strukturalismu – pojem „díla“ znovu oživit, ne postavit jej proti „textu“, ale zdůraznit jím momenty, které specifikují text v jisté akci. Dílo“ je jedním z aspektů „textu“. Pojmenovává jeho vytvořenost, ať už přitom máme na mysli čin původce nebo spoluúčast vnímatele. Pro ně pro oba se stává „věc textu“ v aktu čtení „světem díla“, řečeno s Paulem Ricoeurem, tedy určitou „nabídkou světa“, která se v proměnách přijetí znovu a znovu otevírá. V tomto smyslu (a jenom v něm) je dílo více než text, totiž více než jeho danost. Autor si tuto problematiku ujasňuje v jednotlivých kapitolách teoreticky i v několika interpretačních studiích (B. Hrabal, M. Ajvaz, D. Hodrová). Marie Kubínová se zaměřuje na proces četby, v němž se umělecký text, tj. literární dílo, vždy znovu a proměnlivě ustavuje: text se neobejde bez významů, význam se zas neobejde bez svých lidských osvojitelů a uskutečňovatelů. Proto se význam nachází ve stálém pohybu: mezi znakovým systémem a konkrétní promluvou, mezi aktualitou a potencialitou, mezi svou sociální předurčeností a individuální realizací. Autorka se pokouší krok za krokem sledovat, co všechno dělá čtenář s textem – a co přitom dělá text se čtenářem; mj. sleduje roli jednotlivých psychických složek, paměti, intelektu, emocí. Ukazuje také, že v případě uměleckého textu probíhá zvýznamňování ve dvou fázích, ve dvou zdánlivě protisměrných, ve skutečnosti však propojených komunikačních rovinách. Tzv. naivní, sémantický čtenář kráčí textem po linii příběhu, sleduje tedy jazykem stanovené, syntaktické a tematické trasy, zatímco čtenář estetický neboli sémiotický je zaměřen na příčně se vinoucí předivo tvaru a citlivě vnímá jeho celostní poselství. Jan Matonoha problematiku textu zkoumá na pozadí pojmů diskurzu a genderu. Táže se, zda a jak lze prostřednictvím určité praxe psaní vyvést vypovídání vně domény diskurzu, již Derrida coby obecný rys naší kultury pojmenoval jako falogocentrismus. Pro typ textové praxe lokalizující se vně falogocentrismu volí Matonoha, zčásti polemicky a kontraintuitivně, výraz „ženské psaní“, jehož možnosti a limity v práci rozpracovává. „Ženské psaní“, pokoušející se vůči falogocentrické logice vymezit, je však vzhledem k hegemonní povaze falogocentrismu postaveno do aporetické situace: jak se skrze psaní vymanit ze struktury, která sama tuto možnost psaní zakládá. Na takový stav „ženské psaní“ reaguje nikoli únikem z jazyka, ale naopak textovou, strategicky inscenovanou praxí selhání, zdvojení a odkladu. Psaní se v této podobě stává dějící se stopou, procesuálním zápisem diskurzivního zápasu. Tento pohyb textu Matonoha sleduje v rukopisu M. Součkové, V. Linhartové, S. Richterové, D. Hodrové a B. Hrabala. Jednotlivé tituly nabízejí různé přístupy vycházející z tradic sémiotiky, hermeneutiky, fenomenologie, poststrukturalismu, feminismu a genderových studií.
České dějepisectví v dialogu s Evropu
Kniha České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890–1914), která se programově pohybuje na pomezí literární a obecné historie, se skládá ze čtyř rozsáhlých kapitol. Všechny mají společného jmenovatele, jímž je emancipace české historiografie a literární historie, jež se od osmdesátých let 19. věku vymaňovaly z područí obrozenského romantismu především prostřednictvím intenzivních kontaktů s moderní evropskou vědou. Tento složitý proces obsahoval nejeden vnitřní svár, podmíněný zejména napětím mezi pragmatickými snahami přispívat vědeckými poznatky k formování soudobého společenského i politického dění a ideou svébytné a autonomní vědy.
Emancipaci a modernizaci historického bádání sleduje autorka na čtyřech problémech. První dva se věnují obecné historii, druhá polovina práce pak v podstatě historii literární. I když je období přelomu 19. a 20. století, včetně historie vědy, v posledním decenniu předmětem zvýšeného badatelského zájmu, troufám si říci, že text Kateřiny Bláhové je v mnoha ohledech novátorský. Není divu, neboť autorka plně zužitkovala nejen několikaleté systematické studium pramenného materiálu, zejména osobních fondů předních českých vědců uložených v několika archivech, nedávno vydaných souborů korespondence a memoárů, nýbrž stránku po stránce pročetla četné ročníky třiadvaceti vědeckých i kulturních časopisů. Nepřehlednou literaturu k tématu, ať již obecně historickou, či literárněvědnou, zvládla téměř v úplnosti. Bezpečná orientace v rozsáhlém materiálu jí umožňuje formulovat hlavní problémy i poctivě pramenně doložit a podložit prezentované výsledky.
(Z posudku prof. PhDr. Petra Čorneje, DrSc.)
Kritikova abeceda
Motto knihy:
Takze smysl tej knihy je v tom, ze nema zadny smysl, a at uz ji ctete tak nebo tak, stejne v tom budete mit maglajz a zadny smysl nenajdete.
Adela Burdová
Autor o knize:
Tato kniha je výběrem z kritik české prózy, které jsem pod různými jmény napsal do sklonku roku 2008, protože mě to baví.
Stranou jsem ponechal obecnější úvahy a eseje, zčásti soustředěné do knihy Time out (Host 2001) a recenze odborných prací. Neopakují texty publikované v knize Alois Burda: Poslední súd aneb můj život v kritice (Votobia 2001) a pouze bibliografickými údaji připomínám také recenze dramat a divadelních inscenací, jakož i veškerou svou literárněkritickou činnost před rokem 1989.
Snad to, co se to této knihy vešlo, bude bavit i čtenáře.
Božena Němcová
Knihu tvoří soubor studií věnovaných vybraným otázkám života a tvorby Boženy Němcové –její korespondenci, vybraným povídkám a románům – které uvádí do kontextu s českým literárním životem poloviny 19. století i s nadnárodními kulturními procesy doby (vztahy ke Slovensku, počátky emancipačního hnutí žen, recepce západního venkovského románu). V souboru se prolíná pohled literárněhistorický, biografický i kulturněhistorický. Řada studií je zde publikována poprvé, další byly po začlenění do souboru podstatně přepracovány. Koncepce souboru polemizuje s formálními a strukturalistickými školami literární vědy 20. století.
Vášeň a ideál
Literatuře přelomu 19. a 20. století věnuje autor publikace dlouhodobě soustavnou pozornost. V této práci se zaměřuje zejména na počátek 20. století a na základě svého zkoumání, s obrazem tohoto období v českých literárních dějinách v pozadí, usiluje o to zbavit je utkvělého znaku „přechodnosti“ a ukázat jeho vlastní autentický obsah, témata a hodnoty. Představuje českou literaturu prvního desetiletí 20. století nově jako dobu utváření ideje syntézy a předpokladů pro další změny uměleckého výrazu.
V souřadnicích volnosti
kolektiv autorů Ústavu pro českou literaturu AV ČR
Publikace přináší profily více než osmdesáti básnických, prozaických a dramatických děl, která vstoupila do kontextu českého literárního vývoje (tvořeného samozřejmě i literaturou exilovou a samizdatovou) až po roce 1989, v mimořádné periodě znovuscelení , pro niž v dějinách moderní české literatury neexistuje analogie. Kromě prací autorů dnes již klasických (B.Hrabal, J.Škvorecký, M.Kundera aj.) patří zde významné místo zástupcům literatury experimentální či tzv.postmoderní (M.Ajvaz, P.Rákos, D.Hodrová aj.) i nejpozoruhodnějším mladým debutantům devadesátých let (J.Balabán, M.Urban, B.Trojak, K.Rudčenková).
Lexikon české literatury 4/I., II. (S-Ž)
Luboš Merhaut (ed.)
Čtvrtý díl dovršuje velkorysý projekt encyklopedie, která se svými více než 3700 hesly představuje u nás zatím nejrozsáhlejší encyklopedické dílo české literatury, které zahrnuje celou dobu její existence, od staroslověnských a latinských počátků do poloviny 20. století. Lexikon v plné tematické šíři zahrnuje nejen jména autorů (beletristů, překladatelů, teoretiků a historiků literatury, tiskařů), ale rovněž anonymní díla starší literatury a činitele povahy institucionální (sdružení, skupiny, nakladatelství, časopisy, sborníky, almanachy apod.).
Dějiny české literatury 1945 - 1989 - IV. díl 1969-1989
Čtvrtý díl rozsáhlého čtyřdílného kompendia, jež podává ucelený výklad o vývoji české literatury v období od konce druhé světové války do pádu komunistického režimu v roce 1989, se zabývá obdobím tzv. normalizace.
O psaní dějin
Ondřej Sládek, Kateřina Bláhová
Úvahy a diskuse o tom, jak psát dějiny „po konci dějin“, jak psát literární dějiny a pěstovat literární historiografii, získaly v našem prostředí na významu po roce 1989. Tyto diskuse zproblematizovaly nejen „psaní dějin literatury, ale i samotný obor literární historie. Nad úvahou, zda vůbec psát literární dějiny, však převážila snaha nalézt způsob, jak je psát, jak pěstovat literární historiografii poté, co byly v průběhu minulého století vysloveny radikální pochybnosti o možnostech objektivního poznání, o jednotě historického vývoje, i o jednotě autora a díla. Odpověď se snaží nalézt historici, literární vědci a slavisté ve sbírce příspěvků, které zazněly na stejnojmenném kolokviu pořádaném počátkem roku 2006 Ústavem pro českou literaturu AV ČR v Praze. Jeho záměrem bylo poskytnout prostor pro kritické analýzy dosavadního vývoje (nejen) literární historiografie a především pro širší diskusi o možných přístupech a podobách psaní (literárních) dějin.
Dějiny české literatury 1945 - 1989 - III. díl 1958 - 1969
Pavel Janoušek a kolektiv
Třetí díl rozsáhlého čtyřdílného kompendia, jež podává ucelený výklad o vývoji české literatury v období od konce druhé světové války do pádu komunistického režimu v roce 1989, je věnován období šedesátých let, kdy došlo k částečnému politickému uvolnění a česká literatura, stejně jako další oblasti kultury, procházela obdobím rozkvětu. Na publikaci, která je projektem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, se autorsky podílí řada literárních vědců z nejrůznějších institucí, vedle pražského a brněnského pracoviště Ústavu pro českou literaturu AV ČR především filozofických a pedagogických fakult českých a moravských univerzit. Autoři zasazují literární vývoj do širších společenských, politických a kulturních souvislostí a věnují se všem oblastem literatury, tedy vedle krásné prózy, poezie a dramatu také např. literatuře pro děti a mládež, literatuře faktu, populární beletrii (tzv. lidové četbě), literatuře v rozhlasu a televizi atd.
Dějiny české literatury 1945 - 1989 - II. díl 1948 - 1958
Druhý svazek rozsáhlého čtyřdílného kompendia, jež podává ucelený výklad o vývoji české literatury v období od konce druhé světové války do pádu komunistického režimu v roce 1989. Na publikaci, která je projektem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, se autorsky podílí více než padesát literárních vědců z nejrůznějších institucí, vedle pražského a brněnského pracoviště Ústavu pro českou literaturu AV ČR především filozofických a pedagogických fakult českých a moravských univerzit. Autoři zasazují literární vývoj do širších společenských, politických a kulturních souvislostí a věnují se všem oblastem literatury, tedy vedle krásné prózy, poezie a dramatu také např. literatuře pro děti a mládež, literatuře faktu, populární beletrii (tzv. lidové četbě), literatuře v rozhlasu a televizi, organizaci nakladatelského podnikání atd.
Dějiny české literatury 1945-1989 - I.díl - 1945-1948
Pavel Janoušek a kolektiv
Svazek obsahuje první díl rozsáhlého čtyřdílného kompendia, jež podává ucelený výklad o vývoji české literatury v období od konce druhé světové války do pádu komunistického režimu v roce 1989. Na publikaci, která je projektem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, se autorsky podílí více než padesát literárních vědců z nejrůznějších institucí, vedle pražského a brněnského pracoviště Ústavu pro českou literaturu AV ČR především filozofických a pedagogických fakult českých a moravských univerzit. Autoři zasazují literární vývoj do širších společenských, politických a kulturních souvislostí a věnují se všem oblastem literatury, tedy vedle krásné prózy, poezie a dramatu také např. literatuře pro děti a mládež, literatuře faktu, populární beletrii (tzv. lidové četbě), literatuře v rozhlasu a televizi, organizaci nakladatelského podnikání atd.
Románová epopej v žánrových a meziliterárních souvislostech
Práce z oboru teorie literatury je věnována problematice románové epopeje. Autor sleduje tento literární útvar, který má v české próze už od přelomu 19. a 20. století pevné místo, jednak z hlediska druhově žánrového, jednak z hlediska komparatistiky. Analyzovaná prozaická díla byla vybrána z okruhz románových epopejí ve slovenské (a částečně české) literatuře padesátých až sedmdesátých let 20. století.
Lexikon české literatury 2/I. (H-J)
Vladimír Forst a kolektiv
Druhý díl velkoryse pojatého encyklopedického díla, který obsáhne českou literaturu od nejstarších dob do roku 1945. Z celkového počtu asi 3500 hesel zaujímají větší část jména autorů prozaiků, básníků, dramatiků, ale i překladatelů, literárních kritiků a historiků, a rovněž anonymní díla starší české literatury. Lexikon však také zahrnuje časopisy, sborníky a almanachy, literární sdružení a skupiny, nakladatelství a tiskaře. Každé heslo je rozděleno na část výkladovou a část obsahující bibliografické údaje a soupis další literatury, která se k heslu vztahuje. Stejně jako předešlé svazky je i tento díl vybaven rejstříkem jmen a rejstříkem anonymních děl starší české literatury. Lexikon je neocenitelnou příručkou nejen pro literární vědce, ale i pro historiky, publicisty, učitele a všechny čtenáře s hlubším zájmem o literaturu.
Lexikon české literatury 2/II. (K-L)
Vladimír Forst a kolektiv
Druhý díl velkoryse pojatého encyklopedického díla, který obsáhne českou literaturu od nejstarších dob do roku 1945. Z celkového počtu asi 3500 hesel zaujímají větší část jména autorů prozaiků, básníků, dramatiků, ale i překladatelů, literárních kritiků a historiků, a rovněž anonymní díla starší české literatury. Lexikon však také zahrnuje časopisy, sborníky a almanachy, literární sdružení a skupiny, nakladatelství a tiskaře. Každé heslo je rozděleno na část výkladovou a část obsahující bibliografické údaje a soupis další literatury, která se k heslu vztahuje. Stejně jako předešlé svazky je i tento díl vybaven rejstříkem jmen a rejstříkem anonymních děl starší české literatury. Lexikon je neocenitelnou příručkou nejen pro literární vědce, ale i pro historiky, publicisty, učitele a všechny čtenáře s hlubším zájmem o literaturu.
Lexikon české literatury 1 (A-G)
Vladimír Forst a kolektiv
První díl velkoryse pojatého encyklopedického díla, který obsáhne českou literaturu od nejstarších dob do roku 1945. Z celkového počtu asi 3500 hesel zaujímají větší část jména autorů prozaiků, básníků, dramatiků, ale i překladatelů, literárních kritiků a historiků, a rovněž anonymní díla starší české literatury. Lexikon zahrnuje také časopisy, sborníky a almanachy, literární sdružení a skupiny, nakladatelství a tiskaře. Každé heslo je rozděleno na část výkladovou a část obsahující bibliografické údaje a soupis další literatury, která se k heslu vztahuje.
