21. století
O edici
Kdyby vám někdo řekl, že středem vesmíru je naše země, asi byste se podivili, usoudili byste, že ten člověk žije v šestnáctém století. A zjistíte-li, že knihu, jejíž autor právě tuto tezi hlásá, zařadilo nakladatelství Academia do edice 21. století, podivíte se patrně ještě víc. Ona ta teze ale není tak naivní, jak se na první pohled může zdát: americký historik John Lukacs své tvrzení vykládá humanisticky, nikoli astronomicky. A upozorňuje nás na něco, co se často pomíjí: že věda může být (a bývá) omylná, a že čistě vědecký přístup ke světu odlidšťuje naše poznání. Věk, ve kterém jsme žili a ve kterém jsme se naučili myslet, končí, nebo už možná skončil, říká. Musíme se kriticky zamyslet nad světem, v němž se nacházíme, a znovu uvažovat, jak se k němu stavět.
Podobně neotřelý a kritický pohled mají i další autoři, jejichž díla v edici 21. století vycházejí. Co je to vzdělání? Proč usilujeme o vzdělání? Abychom se lépe uplatnili ve světě a vydělali víc peněz? To jsou otázky, které klade rakouský myslitel Konrád Paul Liessman. Odpovědi jsou překvapivé a velmi kritické k dnešnímu akademickému prostředí.
Politika, globalizace, společenský řád a jeho rozvrat nebo přechod k informační společnosti – to jsou hlavní témata dalších svazků z této edice. A všichni autoři zkoumají svět kriticky, s jistými obavami a nadějemi, ale vždy s varováním: budeme-li nové jevy měřit starým metrem, můžeme se snadno dostat na scestí. Nepochopíme-li včas obrovské změny, kterými bychom mohli symbolizovat jedenadvacáté století, a nenajdeme-li na ně přiměřenou reakci, mohl by nás nový svět zcela odlidštit a rozdrtit. Lék tito myslitelé často paradoxně nacházejí v myšlenkách, které by měly být – a bývaly - samozřejmé, ale které jako by dvacáté století se svými krutými válkami a nástup věku bezbřehého konzumu odsunulo jako bezcennou veteš. Jenže nevrátíme-li se k nim, varují autoři knih z edice 21. století, může se bezcenná, konzumující a bezmyšlenkovitě vraždící veteš stát z nás...
Petruška Šustrová
Německo páchá sebevraždu
Thilo Sarrazin (* 1945) je jedním z nejvýraznějších německých politických myslitelů současné doby. Tento ekonom, špičkový úředník a politik dosáhl doktorského titulu na univerzitě v Bonnu (disertace o vědecko-teoretických problémech hospodářských dějin z hlediska kritického racionalismu), působil mj. na Spolkovém ministerstvu financí a v berlínském senátu či v představenstvech Německých drah a Německé spolkové banky a je (byť značně kontroverzním) členem německé sociální demokracie (SPD). Sarrazin je autorem několika knih, z nichž zdaleka největší ohlas vzbudila kniha poslední, Německo páchá sebevraždu, která se od svého prvního vydání v srpnu 2010 dočkala již mnoha reedic a stala se jednou z nejprodávanějších knih v německojazyčném prostoru v posledních desetiletích. Autor v ní i na základě svých bohatých zkušeností z politiky a státní správy podává – bez ohledu na diktát politické korektnosti – břitkou, především na číslech a statistikách založenou analýzu toho, jak Německo – podle jeho názoru – podkopává samotné základy svého budoucího blahobytu, sociálního smíru a společenské stability. Sarrazin spatřuje ohrožení v kombinaci nízké porodnosti, přebujelého sociálního státu, který až příliš nabízí a ne dost požaduje, a především problematické imigrace zejména z muslimských států, která hrozí během nemnoha desetiletí zcela proměnit charakter hostitelské země. Právě autorova kritika v průměru obtížněji integrovatelných přistěhovalců tureckého či arabského původu, oproti nimž pozitivně vyzvedává např. příchozí z východní Evropy, Indie nebo Číny, vyvolala – zčásti kvůli určitému posunu až překroucení při prezentaci Sarrazinových názorů v médiích či jeho oponenty – nejostřejší kritiku a nejbouřlivější diskusi. Autor se snaží podat i návod, co lze proti jím vylíčenému ohrožení dělat.
Teorie nevzdělanosti
Pojmy vědění a vzdělání hýbou lidmi stejně jako trhy. Tvrdí se, že jsou nejdůležitějším zdrojem Evropy, chudé na suroviny, a ten, kdo investuje do vzdělání a rozvíjí své vědění, investuje do budoucnosti. Na první pohled to vypadá, že sen osvícenců o vzdělaném člověku se v současné společnosti konečně naplňuje. Ovšem při detailnějším pohledu rychle vystřízlivíme.V knize Teorie nevzdělanosti autor systematicky dovozuje, že mnohé z toho, co se propaguje pod názvem „společnost vědění“, jsou jen rétorické fráze. Ve skutečnosti nejde o ideu vzdělání a vědění, ale o silné politické a ekonomické zájmy. Čím víc se přísahá na hodnotu vědění, tím rychleji ztrácí vědění a vzdělání hodnotu, a jak uzavírá autor, „kapitalizace ducha“ ústí v nevzdělanost.
Horký, zploštělý a přelidněný
Kniha držitele Pulitzerovy ceny přinášející nový pohled na krizi vyvolanou klimatickými změnami, dramatickým růstem populace a stále větším soupeřením o zdroje energie. Oslovuje všechny, jimž záleží na budoucnosti Ameriky a tvrdí, že ambiciózní zelená strategie je potřebná nejen k záchraně planety před přehřátím, ale i k tomu, aby byla Amerika zdravější, bohatší, produktivnější a bezpečnější.
Vražda v Amsterodamu
Byl to demonstrativní zločin. Jednoho listopadového dne zavraždil mladý rozhněvaný muslim výstřelem z pistole holandského filmového režiséra Theo van Gogha za to, že se spolu s černou imigrantkou a političkou Aján Hirsí Alíovou odvážil natočit ostrý protiislámský snímek promítnutý v nizozemské televizi. Zavraždění známého kulturního provokatéra z ideově-náboženských důvodů rukou marockého přistěhovalce otřásla poklidným a tradičně tolerantním Holandskem a vyvolala vlnu hněvivých protestů po celém světě. Ian Buruma, profesor americké univerzity, se vrací do rodného Holandska, aby řadou rozhovorů s muslimy, kulturními a veřejnými činiteli pátral po okolnostech a motivech, jež vedou zejména mladé Maročany (resp. jiné přistěhovalce) k odmítání evropské kultury, jejích demokratických hodnot, proč podléhají vábení a návodům fundamentalistických džíhádistů, kteří vedou „svatou válku“ proti liberálnímu Západu.
Umění života
Nová kniha Zygmunta Baumana – jednoho z nejpůvodnějších a nejvlivnějších sociologů dneška – není katalog umění života ani návod, jak si ho osvojit: za konstrukci životního plánu, za způsob, jakým je život veden, i za jeho výsledek je zodpovědný výhradně a pouze jedinec. Je to znamenitý popis podmínek, za nichž si vybíráme své životní plány, překážek, jež tento výběr mohou omezovat, a vzájemné souhry plánů, náhod a povahy, které ovlivňují jejich realizaci. V neposlední řadě to je také studie způsobů, jimiž naše společnost – tekutá moderní, individualizovaná společnost konzumentů – ovlivňuje (ale neurčuje) způsob, jakým si budujeme a komentujeme své životní cesty.
Postamerický svět
Po úspěšné knize Budoucnost svobody (Academia 2005) předkládáme čtenáři další brilantní knihu amerického politologa. Jak píše v úvodu: „Tématem této knihy není úpadek Spojených států amerických, ale vzestup zbytku světa.“ Zakaria popisuje svět, v němž již USA nehraje dominantní roli v globální ekonomii, neovládá geopolitiku a kulturu. Jaký postoj by měly Spojené státy zaujmout tváří v tvář rychle rostoucím a stále suverénnějším státům, jako jsou Čína, Indie, Brazílie či Rusko? Co to znamená žít ve skutečně globalizované epoše? Na všechny tyto otázky nabízí Zakaria jasné a promyšlené odpovědi. Kniha je doplněna doslovem politologa Pavla Barši, který klade Zakariovu knihu do širších politologických souvislostí.
Břímě bílého muže
Autor je profesorem ekonomie na New York University, patří mezi přední světové odborníky na problematiku hospodářského růstu a rozvojové pomoci a spolupráce. Jeho přístup k problematice je neschematický a často i velmi kritický k největším světovým institucím, které pomoc rozvojovým zemím zprostředkovávají. Vychází přitom z vlastních bohatých zkušeností, získaných zejména v Africe, Latinské Americe a Rusku, kde všude pobýval jako specialista i jako badatel. Jeho kniha Břímě bílého muže nese výstižný podtitul "Proč usilování Západu pomoci ostatnímu světu přineslo tolik zla a tak málo dobrého", který nenechává nikoho na pochybách, že Easterly podrobil tradiční schémata západní politiky pomoci rozvojovým zemím tvrdé kritice. Vnímavý český čtenář nepochybně ocení nejen autorův lehký styl, ale i to, nakolik se téma svým způsobem týká i našeho polistopadového vývoje a nadále je naprosto aktuální.
Na konci věku
V České republice téměř neznámý americký historik maďarského původu se narodil v roce 1924 a emigroval ze své rodné země v roce 1945. Tento plodný historik světového významu napsal 29 knih. Jednou z nich je Na konci věku z roku 2002, která je shrnutím jeho tří předchozích knih. Lukacs v ní tvrdí, že novověk, který začal před přibližně pěti sty lety rychle spěje ke svému závěru či možná již začal věk nový. Projevy této změny jsou již vidět, ale my si ji zatím plně neuvědomujeme. Lukacs v knize odmítá většinu zaběhaných idejí a doktrín naší doby a nabízí přesvědčivý systém pro pochopení dějin, vědy a lidských schopností vlastního poznání. Jedním ze zásadních Lukacsových tvrzení je, že žádný vědecký obor nelze oddělit od vědců a že veškeré takzvané vědecké poznání včetně našeho pohledu na svět je lidským výtvorem.
Globalizace, demokracie a terorismus
Proslulý britský historik Eric Hobsbawm se ve své dosud nejnovější knize zabývá tématy, která jsou v současném světě vnímána jako navýsost palčivá a určující hlavní směry současné politiky jak vnitřní, tak mezinárodní. Hobsbawm se obrací k otázkám, jako je role války, působení impérií, povaha nacionalismu, vyhlídky liberální demokracie a dopady politického násilí a terorismu, přičemž všechny tyto fenomény primárně nahlíží s úmyslem pochopit stav světa na počátku třetího tisíciletí. Společným jmenovatelem uvedených témat pak je důraz, který Eric Hobsbawm klade na dvojtvářnost globalizace, již chápe jako základní rámec dnešního dění: zatímco globalizace proměňuje prakticky všechny oblasti lidského života, v jediné z nich – ve sféře politiky – se v podstatě neprojevuje a svět tak jen obtížně reflektuje probíhající změny. Ačkoli by se mohlo zdát, že takové úvahy jsou vzdálené roli historika, Hobsbawm jasně ukazuje, že tomu tak není: jak sám říká, eseje v této knize obsažené jsou svým způsobem rozvinutím a doplněním jiných jeho prací, které jsou dobře známy i českým čtenářům – jmenujme alespoň impozantní Věk extrémů a fascinující Národy a nacionalismus. Kniha, kterou držíte v rukou, bude těmto titulům jistě důstojným protějškem.
Tekuté časy
Objevná pojednání Zygmunta Baumana o tekuté modernitě proměnila naše uvažování o současném světě. V této rozsahem nevelké knize autor zkoumá zdroje endemické nejistoty, která utváří naše životy dnes, a zároveň čtenáři předkládá stručný a přístupný úvod do svého velmi originálního náhledu na život v naší „tekuté“ moderní době, který ve větším rozsahu propracoval již ve svých předchozích knihách.
Svět je plochý
Známý americký politolog a publicista, spolupracovník listu New York Times, trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny, se ve své nejnovější knize zabývá globalizací a jejím prolínáním ve všech oblastech života společnosti. Vychází z myšlenky, jež se projevuje i v názvu knihy, že svět jako by se v současnosti stával opět „plochý“, jak tomu bylo v lidských představách předkolumbovské doby. Méně rozvinuté oblasti světa se stále rychleji vyrovnávají nejvyspělejším zemím světa a to vyvolává také zpětně nutnost se s touto zásadní proměnou vyrovnávat.
Velký rozvrat
Vývoj, jímž v posledním půlstoletí prošly Spojené státy a postupně i další hospodářsky vyspělé země bývá nazýván přechodem k "informační společnosti", "třetí vlnou", která může mít stejně zásadní důsledky jako přechod od společnosti zemědělské ke společnosti průmyslové. Vymoženosti, jimiž nás obdařil hospodářský systém spočívající na informacích, měly negativní vliv na náš společenský život a morálku. Věc má ale i kladnou stránku: rozvrácený společesnký řád se obvykle začne opravovat, a z mnoha náznaků lze usoudit, že to se právě dnes děje. Kniha se zabývá tím, jak společenský řád vzniká, jak se vyvíjí a odkud pocházejí jeho zdroje.
