Theodor W. Adorno
O autorovi
Theodor W. Adorno (1903–1969) studoval na frankfurtské univerzitě filosofii, sociologii, psychologii a hudební vědu. Roku 1924 promoval prací o Edmundu Husserlovi. Během těchto let psal řadu hudebních kritik a sám se snažil komponovat v duchu radikální moderny. V roce 1925 odešel studovat hudební kompozici do Vídně. Po návratu do Frankfurtu sepsal habilitační práci Kierkegaard: konstrukce estetična a roku 1931 se stal soukromým docentem filosofie. Po nástupu nacistů v Německu odešel roku 1933 do anglického Oxfordu, v roce 1938 emigroval do USA a v Los Angeles vyučoval a řídil tamější výzkumné oddělení na University of California. Roku 1947 zde poprvé vyšlo dnes již klasické (až do reedice roku 1969 ovšem téměř ignorované) dílo „kritické teorie“, napsané společně s Maxem Horkheimerem, Dialektika osvícenství. Několik let po válce se Adorno vrátil do Německa a roku 1949 získal mimořádnou profesuru filosofie na univerzitě ve Frankfurtu. Po obnovení Institutu pro sociální výzkum v roce 1950 se stal zástupcem ředitele, od roku 1958 až do své smrti Institut řídil. Roku 1951 vyšel jeho spis Minima Moralia. Aktivně, i když nikoli nekriticky se zapojil do protestních akcí roku 1968. Zemřel na infarkt během dovolené ve Švýcarsku roku 1969.
Minima Moralia
Theodor W. Adorno
Edice Europa
Jen na první pohled se soubor Adornových fragmentů, poněkud možná matoucích svým tematickým záběrem – čteme v nich o Proustovi, Baudelairovi, Ibsenových dramatech a kulturním průmyslu, o předválečné němčině, fašismu i odborovém hnutí, o ženské otázce a milostném citu, o americké krajině i touze po domově –, může čtenáři jevit chaotický, zejména bude-li knihou Minima Moralia zprvu jen listovat. Ale i to je (možná dokonce přiměřenější) způsob, jak se přiblížit Adornovu myšlení. Kniha vznikla v době těsně poválečné a její podoba nemůže nereagovat na události druhé světové války a zkušenost (jakkoli zprostředkovanou, neboť Adorno válku prožil v emigraci) masového vyvražďování Židů; psát s touto zkušeností „v nervech“ metodicky úhledná pojednání o etických problémech by kromě jiného bylo, ač to autor nikde výslovně neříká, urážkou všech jejích obětí. Avšak i z hlediska „produktivnosti“ myšlení je zdánlivě roztěkaná forma fragmentů adekvátnější autorově úsilí po porozumění skrytým i očividnějším hrůzám tehdejšího (dnešního?) světa. Adornovo myšlení je inspirováno Hegelovou dialektikou a Marxovou kritikou kapitalismu; tyto podněty však výrazně přetváří – pravdou již v žádném případě není totalizující idea celku – a zároveň je překračuje mesiánskou perspektivou, jež je stejnou měrou nedosažitelná jako nezbytná.
