Rut Laskierová

Deník

Rut Laskierová
Edice Paměť

Svědectví napsaná dívkami ve školním věku nabízejí úhel ještě dětského pohledu na dobovou společnost a každodenní život. Každodenní život odehrávající se ve stínu války a nebezpečí má samozřejmě svá temná specifika. Takový je Deník Rutky Laskierové, který zachycuje několik měsíců života vnímavé čtrnáctileté dívky, Židovky, začínající tušit, že ona i její blízcí brzy zahynou v plynových komorách. Deník si psala v průběhu prvních měsíců roku 1943 v malém polském městě – nejprve v běžných podmínkách, pak v těsných prostorách ghetta.

Jako povinná by četba deníku měla být předepsána všem popíračům holocaustu. Osobní výpověď dívky, která přestává být dítětem v době počínající persekuce židovského obyvatelstva Polska, je totiž mimořádně silná. Navzdory stupňujícím se omezením, která autorce nejprve znemožnila pokračovat ve studiu, se Ruth snaží žít běžný život a čelit tragickým událostem, třebaže ty postupně otupují její vnímavost. Dikce jejího deníku se nemění, ať píše o prvních láskách či krutostech německých vojáků. Její reflexe blížící se tragédie, byť časově omezená a rozvíjená na relativně malé ploše, působí stejně emotivně jako výpověď Holanďanky Anny Frankové, s níž bývá deník Ruth Laskierové srovnáván. Na rozdíl od proslulejší výpovědi Anny Frankové zachycuje Rutčin deník jen krátké období – pouze náplň dnů prožitých od 19. ledna do 24. dubna 1943 v polském městě Bedzin, kde, řečeno slovy Ruth Laskirové, paradoxně panovala "hnusná, lepkavá nuda".

Ruth zaznamenává události, které mohla prožívat jakákoli dívka jejího věku v dobách míru. Píše o svých vrstevnících, chlapcích i dívkách, o sporech s rodiči, duševních i fyzických zmatcích dospívání, o oblečení, zábavě, četbě – velmi ji mimochodem zaujal Meyrinkův Golem. Z jejích řádků ale tušíme neúprosně se blížící nebezpečí, zmar a smrt, kterou ostatně několikrát stručně zaznamenala... "Kruh se stále více uzavírá", napsala 5. února 1943. "Příští měsíc už má být ghetto, takové to opravdové ghetto s kamennými zdmi. V létě to bude k nevydržení, sedět v takové šedivé zamknuté kleci, nevidět pole a kytky... Už jsem tak ´prosáknutá´ krutostmi války, že ani ty nejhorší zprávy na mě nedělají žádný dojem". Čekalo ji několik dnů práce v dílně, nedostatečné příděly potravin, fronty na jídlo i uhlí - a pak konec. Poslední zápis v deníku zachycuje něčí svatbu – zda se skutečně udála, či šlo o autorčin sen, se už sotva dovíme.

Deník Ruth Laskierové se dostal – narozdíl od deníku Anny Frankové - na svět náhodou. Před svou deportací do Osvětimi, kde zahynula v plynové komoře, ho dívka ukryla pod dvojitou podlahu schodiště v domě, kde rodina bydlela. Tuto skutečnost prozradila své přítelkyni, která válku přežila a deník po válce z úkrytu vyzvedla. Po 60 let ho pietně uchovávala, aniž tušila jeho cenu. Nakonec se deník dostal k nevlastní Rutčině sestře, žijící v Izraeli. Ta také připravila deník, pouhých šedesát stran psaných úhledným, polodětským rukopisem, k vydání.