Kateřina Bláhová
O autorovi
Kateřina Bláhová (* 1976, provdaná Piorecká) pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. Zabývá se dějinami české historiografie a problematikou literárního a vědeckého života ve druhé polovině 19. století a ve století následujícím. Je spoluautorkou čtyřsvazkových Dějin české literatury po roce 1945 (Academia 2007–2008) a souboru interpretací V souřadnicích volnosti (Academia 2008), spolueditorkou sborníku O psaní dějin (Academia 2007) a redaktorkou Slovníku české literatury po roce 1945 (www.slovnikceskeliteratury.cz). Podílela se na pořádání Plzeňských sympozií (naposledy Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století, Academia – KLP 2008).
České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890 - 1914)
Kateřina Bláhová
Edice E-knihy
Kniha České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890–1914), která se programově pohybuje na pomezí literární a obecné historie, se skládá ze čtyř rozsáhlých kapitol. Všechny mají společného jmenovatele, jímž je emancipace české historiografie a literární historie, jež se od osmdesátých let 19. věku vymaňovaly z područí obrozenského romantismu především prostřednictvím intenzivních kontaktů s moderní evropskou vědou. Tento složitý proces obsahoval nejeden vnitřní svár, podmíněný zejména napětím mezi pragmatickými snahami přispívat vědeckými poznatky k formování soudobého společenského i politického dění a ideou svébytné a autonomní vědy.
Emancipaci a modernizaci historického bádání sleduje autorka na čtyřech problémech. První dva se věnují obecné historii, druhá polovina práce pak v podstatě historii literární. I když je období přelomu 19. a 20. století, včetně historie vědy, v posledním decenniu předmětem zvýšeného badatelského zájmu, troufám si říci, že text Kateřiny Bláhové je v mnoha ohledech novátorský. Není divu, neboť autorka plně zužitkovala nejen několikaleté systematické studium pramenného materiálu, zejména osobních fondů předních českých vědců uložených v několika archivech, nedávno vydaných souborů korespondence a memoárů, nýbrž stránku po stránce pročetla četné ročníky třiadvaceti vědeckých i kulturních časopisů. Nepřehlednou literaturu k tématu, ať již obecně historickou, či literárněvědnou, zvládla téměř v úplnosti. Bezpečná orientace v rozsáhlém materiálu jí umožňuje formulovat hlavní problémy i poctivě pramenně doložit a podložit prezentované výsledky.
České dějepisectví v dialogu s Evropu
Kateřina Bláhová
Edice Literární řada
Kniha České dějepisectví v dialogu s Evropou (1890–1914), která se programově pohybuje na pomezí literární a obecné historie, se skládá ze čtyř rozsáhlých kapitol. Všechny mají společného jmenovatele, jímž je emancipace české historiografie a literární historie, jež se od osmdesátých let 19. věku vymaňovaly z područí obrozenského romantismu především prostřednictvím intenzivních kontaktů s moderní evropskou vědou. Tento složitý proces obsahoval nejeden vnitřní svár, podmíněný zejména napětím mezi pragmatickými snahami přispívat vědeckými poznatky k formování soudobého společenského i politického dění a ideou svébytné a autonomní vědy.
Emancipaci a modernizaci historického bádání sleduje autorka na čtyřech problémech. První dva se věnují obecné historii, druhá polovina práce pak v podstatě historii literární. I když je období přelomu 19. a 20. století, včetně historie vědy, v posledním decenniu předmětem zvýšeného badatelského zájmu, troufám si říci, že text Kateřiny Bláhové je v mnoha ohledech novátorský. Není divu, neboť autorka plně zužitkovala nejen několikaleté systematické studium pramenného materiálu, zejména osobních fondů předních českých vědců uložených v několika archivech, nedávno vydaných souborů korespondence a memoárů, nýbrž stránku po stránce pročetla četné ročníky třiadvaceti vědeckých i kulturních časopisů. Nepřehlednou literaturu k tématu, ať již obecně historickou, či literárněvědnou, zvládla téměř v úplnosti. Bezpečná orientace v rozsáhlém materiálu jí umožňuje formulovat hlavní problémy i poctivě pramenně doložit a podložit prezentované výsledky.
(Z posudku prof. PhDr. Petra Čorneje, DrSc.)
O psaní dějin
Ondřej Sládek, Kateřina Bláhová
Edice Literární řada
Úvahy a diskuse o tom, jak psát dějiny „po konci dějin“, jak psát literární dějiny a pěstovat literární historiografii, získaly v našem prostředí na významu po roce 1989. Tyto diskuse zproblematizovaly nejen „psaní dějin literatury, ale i samotný obor literární historie. Nad úvahou, zda vůbec psát literární dějiny, však převážila snaha nalézt způsob, jak je psát, jak pěstovat literární historiografii poté, co byly v průběhu minulého století vysloveny radikální pochybnosti o možnostech objektivního poznání, o jednotě historického vývoje, i o jednotě autora a díla. Odpověď se snaží nalézt historici, literární vědci a slavisté ve sbírce příspěvků, které zazněly na stejnojmenném kolokviu pořádaném počátkem roku 2006 Ústavem pro českou literaturu AV ČR v Praze. Jeho záměrem bylo poskytnout prostor pro kritické analýzy dosavadního vývoje (nejen) literární historiografie a především pro širší diskusi o možných přístupech a podobách psaní (literárních) dějin.
Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století
Kateřina Bláhová (ed.)
Edice Mimo - humanitní vědy
Sborník obsahuje příspěvky z 27. ročníku sympozia k problematice 19. století, pořádaného Ústavem pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s Archivem města Plzně ve dnech 22. – 24. února 2007 ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje. Příspěvky autorů zabývajících se všemi oblastmi kulturní historie (historiků, historiků umění, literárních historiků, hudebních vědců, etnografů ad.) zpracovávají kontakty české kultury s exotikou, literární i umělecké projevy českých cestovatelů, způsoby, jakými česká společnost vnímala vše, co přesahovalo hranici jejího běžného života, exotické prvky v architektuře a řadu dalších témat. Textovou část doplňuje obrazová příloha a německá resumé.
